Josef Švejk

Documents

Jak to bylo v bitvě u Chorupan, kde se dal Jaroslav Hašek zajmout

Author: Jaroslav Kejla

© Památník Národního Písemnictví 2012

About the web version

kejla1.jpg
File from LA PNP

This is the web-version of a type-written document produced by Jaroslav Kejla[1] in 1972, stored in "Fond Jaroslav Hašek" at Památník Národního Písemnictví, Prague. It has never been published, although some Hašek-experts refer to it in their publications. As the title of the paper indicates, the main focus is on the battle by Chorupan on 24 September 1915 where both Hašek and Kejla were captured, but there is also vital information from earlier in the year. Kejla devotes considerable time to counter the versions of events given by post-WW2 Hašek-experts, and Zdena Ančík[2] in particular is singled out for criticism. Interestingly Kejla points to a tendency by Czech "haškologists" to glorify Hašek. There should however be a certain scepticism to Kejla's version as this was is written more than 50 years after the events he describes. Still a lot of his information can be confirmed from other sources and only some minor details have been proved wrong.

kejla2.jpg
,

Jaroslav Kejla knew Jaroslav Hašek from the Infanterieregiment Nummer 91[3] in 1915 and later in the Russian POW-camp in Totskoye. They met in the Reserveoffizierschule in Budějovice, after Hašek had been called up (17 February). Kejla seems to have left for the front before Hašek (probably with the 11th march battalion at the end of May). Hašek with the whole Ersatzbataillon[4] of the 91st regiment was relocated to Királyhida on 1 June. It was clearly this transfer that inspired part of Book Two in Švejk: II.3: Jednadevadesátý pluk se stěhoval do Mostu nad Litavou-Királyhidy/The ninetyfirst regiment was moving to Bruck an der Leitha-Királyhida/). NB! Kejla does not describe any stay in Bruck an der Leitha/Királyhida.

In Királyhida the 12th march battalion was formed and on 30 June they set off on the journey to the front (Vaněk's diary). Hašek was part of this battalion, which was commanded by Major Franz Wenzel. In the march battalion there were four march companies. The 4th march company, to which Hašek belonged (Vlček assigns him to the 2nd company, Kejla to the 3rd!), was commanded by Oberleutnant Rudolf Lukas. On 10 July (date according to Jan Ev. Eybl) the march battalion reached the front by Gologory and replenished the depleted ranks of the three field battalions of the regiment. Hašek was assigned to the 11th field company, one of the companies in the 3rd field battalion. This battalion was commanded by Oberleutnant Vinzenz Sagner. Hašek's direct superior was still Lukas, in the capacity of commander of the 11th field company. Kejla was at the 12th field company, which was also part of Sagner's 3rd field battallion.

kejla3.png
Details from Kejla's file in the legion's archives in VÚA

The second part of this documents deals with events that took place north of Dubno by the river Ikva in September 1915. There was a fateful twist when Kejla, Hašek and 507 other soldiers were reported missing by Chorupan in the early hours of 24 September 1915. Kejla strongly emphasises that it was not a question of desertion as some Haškologists have claimed, but rather that the soldiers let themselves get captured as the best remaining option after being caught in their sleep by a Russian attack. He also mentions the poor physical and moral state of his unit; many soldiers saw capture, and even death, as preferable to fighting on. "How could we be expected to fight when our officers fled?". Amongst the officers who fled, leaving their men behind, were Oberleutnant Lukas and Hauptmann Sagner.

Towards the end Kejla describes the route from the spot of capture to the POW transit camp at Darnitsya by Kiev. The prisoners were forced to walk all the way, 350 kilometers in total. They spent three days in the transit camp before being transported by train to Totskoye in Orenburg oblast, southern Ural.

Acknowledgements: Jaroslav Šerák proofread the HTML page. Also thanks to the helpful employees at Literární Archiv Památník Národního Písemnictví. On 26 November 2012 they provided me with the document in question and permitted me to photograph it.

Related literature

Kejla Jaroslav

Jak to bylo v bitvě u Chorupan, kde se dal Jaroslav Hašek zajmout

• O některých mylných,nesmyslných,nepravdivých a pokroucených údajích šířených pisateli o J.H.
• O nadporučíku Lukášovi a hejtmanu Ságnerovi.
• O některých pozoruhodnostech a záhadách.

ancik2.jpg
Information from this book by Zdena Ančík is deemed unreliable by Kejla

Píši-li tyto vzpomínky, nepíši je proto,"abych se, jako jiní kamarádi na nenadálé a nečekané slávě Haškově přiživil" jak se ohražuje Zdena Ančík v knize O životě Jaroslava Haška, 1953 Praha, Čs.spis. na str.7. Přiživování přenechán jemu. Spíše vyhovuji těm, kteří opakem k Zd. Ančíkovi očekávají spisky od pamětníků kteří Haška znali ne pouze povrchně od číše vína. /Viz:Z.K.Slabý,L.N.Č.20/1957/.

Především bych chtěl upozornit na některé údaje, nesmysly, nepravdy ap., které jsem zjistil v některých knihách a článcích, jednajících o Jaroslavu Haškovi. Myslím, že vyvěrají z neznalosti věci, poměrů a hlavně ze snahy Haška za každou cenu glorifikovat.

Potom uvést některé skutečnosti týkající se nadporučíka Lukáše a hejtmana Ságnera, které určitě žádný Batalionsgeschichtschreiber nezaznamenal. A naposled upozornit na okolnosti nebo záhady, mně nevysvětitelné, v počínání rakousko-uherské a ruské strany v bitvě u Chorupan dne 24.září 1915.

Jsem pravděpodobně jeden z posledních účastníků této bitvy a z těch, kteří se s Haškem znali a jeho podelší čas poznávali. Byl jsem s ním ve škole jednoročních dobrovolníků v Marianských kasárnách v Č.Budějovicích, potom v poli, on u 11. a já u 12.polní setniny, šli jsme spolu do zajetí pěšky asi 350 km přes Rovno, Novograd Volyňský, Žitomír, Korostyšev, Kijev do Dárnice. Z Dárnice ve stejném vagonu s dalšími 47 zajatci - Čechy, Poláky a Slovinci- jsme jeli do zajateckého tábora Tockoe, Samarská gubernie, Buzulucký újezd. Tam jsem mu opisoval pro tisk povídku "Sedmí dragouni"[5] za odměnu násadky s perem a lahvičky inkoustu.

Měl jsem tedy možnost pozorovat a poznávat Haška po delší dobu a za různých okolností. Nejvíce nesmyslů, nepravd a překroucenin jsem našel právě ve zmíněné knize Zd.Ančíka. Ti pisatelé, kteří z ní čerpali, je šířili dál. Na str.68 Ančík píše: "O Haškovi krátkém vojanštění v Č.Budějovicích, koluje mnoho anekdot. To, na čem bylo něco pravdy, popsal sám ve Švejkovi a připsal to na vrub jednoročního dobrovolníka Marka...." K tomu poznamenávám, že Hašek přece ve Švejkovi nepopisoval jen sebe nebo své spolubojovníky, své nebo jejich zážitky, příhody, zkušenosti a nepsal jenom pravdu. Snad také něco vybásnil? Je přece všeobecně známo, že Hašek si vymýšlel dokonce i falešné citáty a výroky, které přišíval různým autoritám /viz např. Fr.Langer, L.dem.XIX, č.185 z 4/8.63/.

Na str.70. Ančík píše toto: "Z Budějovic odjíždí jedenáctá polní setnina, k níž byl Hašek přidělen, brzy do Mostu nad Litavou, odtud 5.dubna na frontu....a v poli až do 23.září 1915, kdy přeběhl k ruská armádě... S tímto Strašlipkou Jaroslav Hašek utekl k ruským vojskům... Hašek narukoval jako jednoroční dobrovolník, tato výhoda mu byla vzata, když desertoval, dokonce prý dvakrát. V poli pak byl vyznamenán stříbrnou medailí, povýšen na gefreitra, hned na to utekl i se Strašlipkou na ruskou stranu a rak. armáda na něj vydala zatykač pro zběhnutí a velezradu... Hašek byl na frontě něco přes 2 a 1/2 měsíce, pak přeběhl na ruskou stranu a prošel napřed několika zajateckými tábory, než se dozvěděl, že se v Rusku formuje vojenská jednotka českých dobrovolců. H. se hned přihlašuje...."

Tolik tedy Zd. Ančík. Skutečnost byla však jiná. Hašek narukoval k c.a k. náhradnímu 91.pěšímu pluku do Č.Budějovic v únoru 1915. Tehdy povolalo rak.-uhersko do zbraně několik ročníků zálohy najednou, aby nahradilo ztráty po porážkách v Haliči a v Srbsku v r. 1914. Hašek nenastoupil hned do školy pro záložní důstojníky. Nějaký čas po narukování cvičil s mužstvem všichni ještě v civilu. Na cvičišti ve Čtyřech Dvorech se jimi jen hemžilo.

ctyridvory.jpg
Excercise ground in Č.Budějovice

Ale i v tom množství se stal Hašek nápadným svou figurou a oblečením. Na hlavě měl nízký cylindr, jaký mívali pražstí fiakristé, nosil šosatý dlouhý kabát, snad po nějakém venkovském faráří, polovysoké boty.

Který den se objevil v naší světnici v Mariánských kasárnách mezi jednoročáky již přesně nevím. Obsadil kavalec u okna. Byli jsem tam Češi a Němci, různého stáři mezi 18-35 roky u různých povolání. Nejmladší z nás byl, později proslavený, kadet Biegler. Nepamatuji se, že by byl Hašek s některým z nás hovořil. Nikoho si nevšímal, lehal na kavalec, díval se do stropu usmívaje se jako Ladův Švejk. Zřejmě soustředěně vymyslel nějakou veselou historkou.

Dlouho tam s námi nebyl, zmizel brzy. Říkalo se, že dostal nějaké peníze a ubytoval se v městě.

Jednou ráno, když škola odcházela na cvičiště a zahýbala kolem rohu kasáren do ulice, vedoucí do Čtyř Dvorů, uslyšeli jsme silný křik vycházející z kasárenského arestu. Porozuměli jsme jen slovům: "Wo ist die Humanität"? /Kde je Humanita?/ Po návratu s cvičiště jsme se dozvěděli, že to křičel Hašek. Způsobil v opilosti výtržnost v předešlé noci a byl dělostřeleckou hlídkou zadržen a arestován. V arestě zřejmě do rána nevystřízlivěl. Nenapíší, co se tehdy povídalo, že Hašek provedl. Bylo to příliš sprosté, ale podle všeho, byla to pravda. Rozhodně se Hašek nedostal do vězení z důvodů, které ve Švejkovi připsal Markovi.

Pak už se mezi námi ve škole neobjevil. Ze školy nebyl vyloučen pro to, že by snad byl desertoval - to je nesmysl - nýbrž pro své chování, nedůstojné budoucího záložního důstojníka. Výhoda jednoročního dobrovolníka mu vzata nebyla a vzata být nemohla.

V čem spočívala tato výhoda? Měli na ni nárok absolventi tehdejších tzv.středních škol tj.reálky, gymnasia, snad i obchodní akademie, s maturitou a jiní, po složení zvláštních zkoušek. Zatím co obyčejní branci v Rakousko-Uhersku sloužili v míru na vojně 3 až 4 roky, jednoroční dobrovolník sloužil jen jeden rok - odtud pojmenování. Jednoroční dobrovolník mohl, ale nemusel navštěvovat školu pro záložní důstojníky - to byla ta dobrovolnost. Jejich odznakem byly úzké žluté proužky na rukávech nad manžetou. Za války to bylo ovšem jiné. Ze všeho zbylo jen právo nosit ty žluté proužky. Proto zdůrazňovat, jakoby Haškovi byla vzata nějaká výhoda a ještě pro něco, co se nestalo, je při nejmenším nehoráznost.[6]

Hašek nemohl odjíždět z Budějovic s žádnou jedenáctou polní setninou, ba ani neodjel s 11.marškumpanií/str.74/. Polni setniny byly jen v poli, na frontě. Záložní/náhradní/pluky formovaly z vycvičených záložníků pochodové prápory, které měly 4 pochodové setniny očíslovaná 1.,2. ,3. . Nebyla tudíž nikdy žádná 11.marškumpanie. Když pochodový prapor/maršbatalion/ dostihl na frontě svůj polní pluk, bylo jeho mužstvo rozděleno počástech k jednotlivým stávajícím polním setninám, aby je doplnilo a nahradilo jejich ztráty. Někdy ovšem měl pluk tak velké ztráty, jako např. 91.pluk v bitvě u Sokalu, nebo potom u Chorupan, že zmizely celé setniny ba i prapory. Došel-li potom pochodový prapor, byly některé jeho setniny ponechány a vytvořeny z nich polní setniny s novým očíslováním.

ordrebat.jpg
17. Infanteriebrigade - Ordre de bataille on July 11. © ÖSTA

Hašek přišel na frontu s XII.pochodovým praporem. Z jeho dvou setnin byly vytvořeny polní setniny 11. 12. Hašek tedy sloužil až na frontě u 11.polní setniny. Po bitvě u Sokalu /26.7.-3.8 1915/[7] kdy z 9.setniny zbylo z původních 250 mužů jen 48 a ze 12. pol.setniny jen 42 mužů, byly tyto dvě decimované setniny sloučeny a tvořily novou 12. polní setninu. Podobně tomu bylo s 10. a 11. polní setninou, které sloučeny vytvořily novou 11. setninu, u které Hašek zůstal.

Tvrzení, že Hašek odejel na frontu z Mostu n/L 5.dubna 1915 je úplný výmysl. Skutečnost je taková: Náhradní peší pluk 91. i s Haškem odejel z Č.Budějovic do Mostu n/L dne 20.května 1915 za asistence XI.poch. praporu, který zůstal ještě několik dní v Suchých Vrbnech u Budějovic než odjel na frontu.

V Mostu n/L byl zformován XII. pochodový prapor, do jehož 3. setniny[8] byl zařazen i Hašek. Tento XII. pochodový prapor odejel z Mostu n/L na frontu dne 27.6.1915, a před bitvou u Sokalu se setkal s plukem. Jak by také mohl být Hašek na frontě přes 2 a půl měsíce, kdyby byl odjel - podle Ančíka - na frontu již 5. dubna a byl zajat 24.září? Kdyby byl jel Hašek přes Maďarsko v dubnu, nemohl také vidět “spoustu stromů obsypaných třešněmi” jak píše v básni "Cestou na bojiště", kterou Ančík nota bene, cituje. Nebot’ ani v Uhrách nezrají třešně začátkem dubna.

To je jen další malá ukázka toho, jak znalec J.H. při psaní s knihy myslil a jak spolehlivé jsou jeho údaje.

Při této příležitosti chci upozornit na to, že v této knize je také jeden rodinný obrázek, kde je Hašek obdařen bujným plnovousem. Také náš herec J.Abrham zpodobňuje Haška v sovětském filmu Jurie Ozerova jako vousatého /viz R.P.z 6.1.1963/. Jindy líčí pamětníci Jaroslava Haška jako světlo­vlasého /viz např.článek Náš Jaroslav Osipovič od Zd.Hořeního v R.P. z 5.4. 1959/. Pravda je, že Hašek byl černovlasý, měl husté vlasy, ale vousy mu nerostly žádné, nemusel se holit. Je možné říci, jako jsou nepravdivé údaje o Haškových vlasech a vousech, tak jsou nepravdivé mnohé jiné údaje o něm.

Dále, Hašek ani nepřeběhl k ruské armádě, ani neutekl k ruským vojskům nebo na ruskou stranu dne 23.září 1915 a jakoby sám se Strašlipkou. Dal se prostě zajmout dne 24.září 1915 brzy ráno spolu s tisíci jinými austriáky. Jen od slabého 91. pěš.pluku bylo tehdy zajato, podle oficiální zprávy 509 mužů /viz J.Křížek:Jaroslav Hašek v revolučním Rusku,Naše vojsko,Praha 1957/.

Ančík a skoro všichni pisatelé o Jar.Haškovi užívají slov - utekl, přeběhl, upadl do zajetí, přešel k ruské armádě, k ruskému vojsku, k Rusům. Poněvadž nemají jasnou představu o významu těchto sloves vyjadřujících určitou činnost, naznačují, že šlo o jakousi záhadu, o jakési Haškovo hrdinství, něco mimo řádného. Např. Radko Pytlík: Jar. Hašek, Čs. spisovatel, 1962, Praha na str.6. píše ...a v září téhož roku upadl do ruského zajeti za okolností velmi podezřelých. a na str.78 dokonce. Po bitvě u Chorupan,v září roku 1915, přešel skutečně k Rusům... To už je skutečná záhada.

Nebude proto na škodu, myslím, když se pokusím vysvětlit některé tyto pojmy. Je ohromný rozdíl mezi "přeběhl nebo přešel, utekl k nepříteli" a "byl zajat nebo dal se zajmout". Rozhoduje míra nebezpečí s tím úkonem spojená. Nejriskantnější bylo přeběhnutí k nepříteli. V tom případě jednotlivec nebo skupina skutečně utíkal, běžel. Obyčejně se k tomu odhodlal když byl na patrole dostatečně vzdálen od svých. Jen v případě, když mu hrozil trest zastřelení, volil raději úprk k nepříteli přímo ze zákopů na nic nedbaje. Ovšem při přebíhání k nepříteli mohl být zastřelen od vlastních nebo od nepřítele, který se obyčejně s jedinci zajatci mnoho nemazlil, zvláště v noci. Záleželo na tom, na jaké lidi přeběhlík narazil.

Voják mohl být zajat nebo přišel do zajetí i proti své vůli, kdy se nemohl bránit nebo když se vzdala pevnost Přemyšl nebo velitel s velkou jednotkou /Paulusova armáda u Stalingradu/.

chorupan.jpg
Chorupan in 2010

Nejčastější a méně riskantní případ zajetí, na který většina dobrých rakouských vojáků čekala, kdy do zajetí přicházely celé jednotky, nastal v případě útoku nepřítele. Vojáci prostě nestříleli, nebránili se a čekali až nepřítel doběhl k zákopům. Pak odhodili zbraně, zdvihli ruce a dali se odvést do zajetí. I za takové situace to nebylo bez nebezpečí, nebot’ vyšší velitelé dávali do vzdávajících se střílet z kulometů nebo děl stojících za frontou.

Tragikomická situace nastala, když se chtěly vzdát obě strany, jedna druhé.

Nejpříznivější situace nastala, když nepřítel překvapil zákopy ze zadu, když nastal zmatek na velikém úseku fronty. Taková příznivá příležitost se vytvořila dne 24.září 1915 u Chorupan kde jsme se dali zajmout Hašek i já, každý na jiném místě a v jiný čas.

Dříve než popíši, jak to vlastně bylo v bitvě u Chorupan, musím ještě reagovat na Ančíkovy výmysly. Proč by rak. armáda vydávala zrovna na J.Haška zatykač pro sběhnutí, když vlastně nezběhl? Hašek v poli byl obyčejný "ein Mann". Tam se nečinil rozdíl a bylo úplně jedno jestli ein Mann byl vědec, doktor, inženýr, rolník, řezník nebo spisovatel. Jestliže tedy byl Hašek zajat spolu s 508 příslušníky svého pluku, nedělala rak. armáda žádné zvláštní opatření k vůli jednomu ein Mannovi. Potom, jak by byl mohl zatykač Haška v Rusku postihnout?

Dále, Hašek neprošel několika zajateckými tábory, nýbrž byl ve vlastně jen v jednom tj. Tockoe. Dárnicí jsme jen procházeli. Byli jsme tam pouhé tři dny.

Nyní tedy - jak to bylo. Nejprve ocituji, co píše J.Křížek ve zmíněné již knize na podkladě rakouských úředních dokladů, ovšem jen vyňatky, které jsem si/svého času poznamenal. Potom teprve se pokusím vylíčit tehdejší situaci, mé dojmy a pocity a čtenář sám posoudí, v čem se shodujeme a v čem se rozcházíme.

Nuže, cituji ..... Ve dnech 23.a 24.září 1915 přešla ruská vojska k mohutnému náporu ve směru Mlynów-Chorupan. Brzo ráno 24.září 1915 se podařilo útočícímu ruskému VIII.sboru pod ochranou ranní mlhy a přes statečný odpor proniknout do ještě nedostatečného postavení 9.pěší divize, nacházející se jižně od bažinaté říční nížiny na okraji chorupanské vyšiny.... Ruská vojska prolomila frontu v úseku chráněném IV.praporem 91.p.pluku a 102.p.plukem...Zoufalé ranní hlášení hejtmana Ságnera znělo: Velitelství praporu sděluje, že Rusové prolomili frontu. Velitel plukovní zálohy vyrozuměn, obdržel rozkaz k protiútoku... Ndp. Lukáš sděluje, že byl napaden. Krátce potom přicházejí z prostoru...severovýchodně od Chorupan lidé v rojnici zpět. Adjutant poručík Fuchs dostává rozkaz lidi zadržet...V tom okamžiku volání, že Rusové jsou v našich zádech. Vidím, že Rusové nastupují východním směrem v prostoru severně od silnice na Chorupany...

V tomto zmatku byl pokus o protiútok a o zadržení postupujících Rusů hladce odražen. Útočící ruské jednotky zatlačily III.prapor s výšiny severně od Chorupan do bažiny mezi oběma osadami...III.prapor roztál na 36 mužů... Jaroslava Haška, stejně jako většinu mužstva, zastihl útok Rusů ve spánku. Zatím co rakouské jednotky přecházely ke zmatenému ústupu, Hašek se Strašlipkou jen pomalu vylézali ze zákopů a pomalu se strojili. Na rozkazy, aby si pospíšili, nic nedbali.

Podle svědectví ndp.Lukáše a úč.šik.Vaňka, zůstal Hašek zúmyslně pozadu a vyčkal v postavení III.praporu příchodu Rusů. A zřejmě v tomto svém úmyslu nezůstal osamocen. O tom svědčí ztráty 91.p.pluku zjištěné 25.9.1915. Pluk posílený předtím XIII.pochodovým praporem, ztratil 910 mužů, z toho 135 mrtvých a 265 raněných, 509 mužů, tedy více než polovina celkových ztrát, zůstalo nezvěstných; značná část z nich se dobrovolně dala zajmout...

Tedy, zmatek nad zmatek. Čtenář necht' si zatím opraví, že nešlo o IV.prapor 91.p.pluku, poněvadž tento prapor na ruské frontě nikdy neexistoval[9], nýbrž o III.prapor, jemuž velel hejtman Ságner, jak také vyplývá z dalšího popisu. Pluk byl předtím doplněn XIV.poch.praporem, nikoli XIII.[10]

Aby tedy byla tehdejší situace a průběh dějů srozumitelnější a jasnější a hlavně pravdivější, připojuj i situační náčrtek, zhotoveny podle paměti. Dále jsem nucen vylíčiti, co bitvě předcházelo, jaké byly poměry a nálada u III.Ságnerova praporu i za cenu rozvláčnosti a uvádění vlastní osobnosti.

kom_lonie.jpg
Commanders of IR91. © VÚA

Ságnerův III.prapor měl od bitvy u Sokalu pouze dvě setniny. Jedenáctou, jíž velel ndp. Lukáš a dvanáctou, jíž velel tehdy jakýsi nadporučík Kandl[11] z Prachatic. Snad se tak jmenoval. My vojáci 12.setniny jsme jej takřka neznali. Obě setniny byly velmi slabé. Mívaly zpravidla méně než 100 lidí. Po doplňcích ze XIII. a XIV.pochodových praporů stoupl vždy počet na 100 mužů. Náš doplněk 12.setniny ze XIV.poch.praporu jsme z jedné třetiny ztratili již u Podgorelců, takže u Chorupan měla asi 110 mužů.

Ságner a Lukáš byli kamarádi. Z toho plynulo, že Lukáš a jeho 11.rota byla Ságnerem protěžována. Mimoto, Lukáš se o svou setninu staral, kdežto náš Kandel, nebo jiný náš velitel nás nechal okrádat, nebo nás sám okrádal. Tak např., když u Lukáše fasoval voják 10 cigaret, tak u nás to byly 4 cigarety ap. Měla-li 11.setnina uvařen oběd z čerstvého masa a k tomu každý voják dostal navíc po masové konzervě, pak u 12.setniny byl oběd z konzerv a navíc jsme nedostali nic. To jsme poznávali, když se obě setniny setkali v zákopech. Když 12.setnina byla na předzvědech, držela polní stráže nebo tvořila zadní voj při ústupu, měla se ještě hůře.

Vojáci 12.setniny byli špinaví, zavšivení, hladoví, nevyspalí a k smrti utahaní. Já, např., za celou dobu 4 měsíců, kdy jsem byl na frontě, jen jednou jsem se mohl vykoupat v potoce a vyprat prádlo. Byli jsme na tom tak, že vojáci naší roty Češi i Němci, šli u Podgorelců do útoku bez nucení, nebot' hledali jedno ze tří východisek, být zabit, raněn nebo přijít do zajetí.

Od průlomu u Gorlice v květnu 1915, Rusové skoro stále ustupovali. Naše 12.setnina dělala při postupu stále "Vorhut" neb "Nachrichtendetachement" tj. předzvědný oddíl s namáhavými pochody, se špatným zásobováním a častými, třeba krátkými, zato krvavými boji. Jindy stavěla polní stráže a vysílala patroly /hlídky/. Byla-li někdy v záloze, chodila v noci kopat zákopy do přední linie. Málokdy bývala celá pohromadě. Zkrátka, byla daleko více zatížena než 11.setnina.

Když pluk v první polovině září 1915 ustupoval od Podgorelců u Dubna za tmavé noci, byla to opět 12.setnina, která dělala "Nachhut", tj. zadní krycí voj. Poslední přešla přes provisorní mosty přes bažiny a řeku Ikvu. Za ní je ženisté hned ničili.

chorupan_serak.jpg
Pogorelcy and Chorupan. © svejkmuseum.cz

To, co píše Vladimír Stejskal /Mladý svět 35/1959/, jakoby Hašek převedl celý III/91. prapor, o jehož návratu se pochybovalo, přes řeku Ikvu[12], když předem vyzvěděl na domácích lidech, kde je řeka mělká, a že proto měl být za tento vynikající čin navržen na povýšení a současně podána žádost aby mu byl odpuštěn tříletý žalář, k němuž byl odsouzen pro deserci - považuji za úplný výmysl. Pravdivé by z toho mohlo být jedině, že se pochybovalo o osudu 12.setniny, jako předem obětované.

Ústup jsme ukončili až v Chorupanech. Ubytovali nás ve stodole první chalupy. Byla tma, takže jsme neviděli, jak vesnice vypadá. Jak se jmenuje, to jsem si přečetl na tabuli až později. Jídlo jsme nedostali. Ale sotva jsme utrmáceni usnuli, již nás zase budili. To už začalo trochu svítat. Zavedli nás do blízkých mělkých zákopů, kde později byla 11.setnina /viz náčrt/ a uložili nám vyhloubiti je do výše muže. Já, jako jednoroční dobrovolník desátník jsem kopat nemusel, ale měl jsem nutit lidi k práci. Všichni jsme byli utahaní, hladoví a nevyspalí. Není divu,že se do práce nikomu nechtělo. Kromě lopatek nebylo žádné nářadí.

K polednímu přišel jakýsi leutnant/poručík/nám neznámý a německy mně vynadal s pohrůžkou, že mne zastřelí, protože jsme všude žádanou hloubku nedocílili. Měl to zkusit!

Odpoledne ke čtvrté hodině přišel znovu tento neznámý poručík, a poručil mně, abych asi s 10-ti lidmi sestoupil před zákopy do roviny svažující se k řece Ikvě a šel v ukázaném směru tak daleko, až nám on dá znamení, že se máme zastavit, zakopat a držet polní stráž. Dal mi pistoli na vystřelování raket/světlic/, ale příslušné patrony mně nedal. Dal mi něco jiného, bylo to na silném drátě, viděl jsem to poprvé v životě, neřekl mi jak se s tím zachází. Kdyby Rusové nastupovali, měl jsem odpálit raketu jakési barvy.

Pomyslil jsem si něco o bláznech, nač mně dává pistoli bez patron a co mám dělat s tím druhým krámem, když s ním zacházet neumím. Předal jsem tyto věci svým vojákům, aby je nesli a co se s nimi stalo,nevím. Nejpravděpodobnejí je vojáci zahodili. Bral jsem to jako přímý pokyn a nabádání k provedení dávno již usmysleného záměru tj.použít první příležitosti a dostat se do zajetí.

Odpochodovali jsme po strništích; úroda byla sklizená. Časem jsme se ohlédli, zdali nám někdo ze zákopů dává znamení. Nic jsme neviděli. Už jsme byli hodně daleko, snad v polovině cesty od našich zákopů k řece, když jsme dostali oheň. Na štěstí, nikdo z nás nebyl zasažen. Nařídil jsem hned "k zemi" a "zakopat". Když střelba ustala - střílející jsme nespatřili - poslal jsem do zákopů posla, aby vše hlásil a máme-li zůstat na místě, nebo postoupit ještě dále.

Vrátil se se vzkazem, že je vše v pořádku a abychom se snažili v nastávající noci navázat, spojení s naší hlavní polní stráží, která bude od nás napravo na stejné úrovni a s polní stráží od 102.p.pluku, která bude někde od nás nalevo.

sep18.jpg
Early arrival in Chorupan. © VÚA

S naší hlavní polní stráží jsme spojení navázali. Spojit se se 102.plukem se nepodařilo za celou dobu několika dní, co jsme stráž drželi, ani nám, ani střídačce. Snad 102.pluk nestavěl stráže vůbec, nebo je naše hlídka nenašla, nebot’ se hlídkám nechtělo daleko chodit, v noci hledat a vystavovat se nebezpečí.

Čekal sem že někdy v noci přijdou Rusové, kteří o nás museli dobře vědět, nebot’ se severního, vyššího břehu Ikvy měli dobrý přehled po celé rovině. Kdyby byli přišli, byl jsem odhodlán nedovolit střílet a se všemi svými vojáky se vzdát. Byl jsem ostatně přesvědčen, že jak Češi, tak i Němci na takovou příležitost čekali, jako já.

Poprvé jsme drželi stráž po zbytek dne, po celou noc, celý den až do půlnoci, kdy nás přišla vystřídat, všechny tři stráže, druhá půlrota.

Tu jsme zas vystřídali příští půlnoc, celkem asi dvakrát. Vystřídaná půlrota odcházela do stanů, postavených na louce na jižním konci vesničky Chorupany. Tam ji nakrmili a nechali vyspat.

Na stráži jsme nepozorovali nic podezřelého. Rakouské dělostřelectvo tu a tam ve dne vystřelilo jeden nebo dva granáty, které nás přelétávaly a dopadaly ještě před Ikvou. Jen v noci bylo slyšet od řeky rány, jako když se skládají trámy. To Rusové stavěli most přes Ikvu. Ostatně at' by se bylo dělo cokoliv, nikdo se mne nikdy na nic neptal, hlášení nežádal.

V noci z 23. na 24.září 1915 nebylo slyšet nic, což bylo podezřelé, aspoň mně. Zvečera svítil měsíc, bylo velmi jasno. Vystřídat nás nepřišel nikdo. Spojka, která nám o půlnoci přišla oznámit, abychom se stáhli k hlavní stráži, nám sdělila, že střídání nebude, ježto Rusové prý znovu ustupuji a 12.setnina půjde ráno jako "Nachrichtendetaschement" dopředu za Rusi. Nemohl jsem pochopit, na jakém podkladě mohlo rak.-uherské veleni dojít k závěru, že Rusové budou znovu ustupovat. Proč ta neopatrnost stáhnout předčasně polní stráže a neponechat před zákopy ani sebemenší ostrahu.

Nu dobrá. Odvedli nás nikoli na obvyklé místo při střídání, nýbrž hned do první chalupy, kde bylo, jak jsem později zjistil, velitelství našeho praporu. Dostali jsme špatné jídlo. Po dlouhé době jsme dokonce něco fasovali. Nějaké cigarety a drobné cukroví. Rozdělování kukuřičného chleba, který se drobil, zabralo mnoho času. Unavení a ospalí vojáci raději ani na nic nečekali a šli do stodoly spát. Ještě než jsme došli, měsíc už nesvítil a byla dosti velká tma, která práci stěžovala. Ve tmě člověk ani neviděl, komu příděl dal a komu ne. Vím, že mně tehdy zbyly nějaké cigarety a drobné cukroví, což mi působilo starosti. Spěchal jsem také jít spát do stodoly, kde bylo přece jen tepleji než venku.

chorupan_gmap.jpg
Chorupan on Google Maps 2010
K ránu, už začínalo svítat, tj. asi po páté hodině/hodinky jsem neměl/jsem se probudil a vyšel na dvorek. V tom slyším od zadu stodoly/od severozápadu/ slabé zvuky, jednou silněji, jednou slaběji, jako když by v dálce pracovala parní mlátička. Nenapadlo mě, že by to mohlo být ruské "urá,urá". Na dvorku pod kulničkou jsem spatřil nějakého vojáka, snažícího se postrojit poníka/Tragtier/. Byl zřejmě rozčílen. Postroj mu přepadával. Ptám se ho česky, co je? On mně neodpovídal a pokračoval v marném počínání. Bud’ mne neslyšel, nebo mně nerozuměl, pomyslel jsem si a šel dále k vratům, abych se mohl před domem lépe rozhlédnout.

Tam jsem přišel právě v okamžiku, když kolem tryskem ujížděla dvě děla po cestě od zákopů na jih. Dělostřelci byli zřejmě vyjukáni. To už jsem pochopil,že se něco děje i když jsem stále žádnou střelbu neslyšel.

Pospíchal jsem do stodoly, abych vzbudil své vojáky, aby se při­pravili. Vodič koníka volal na mne česky, abych mu šel pomoci. Ani jsem mu neodpověděl. Jak to s ním dopadlo,nevím.

Sotva jsem vzbudil vojáky, už se ozval od vrat stodoly povel: "Alles auf! Umhängen! Mir nach!" /Všichni vstávat. Ustrojit se! Za mnou!/ kteří jsme již byli ustrojeni a ti co se dostrojovali, jsme vyběhli na dvůr. Tam stál poručík Fuchs, kterého jsme dlouho neviděli. Seřadil nás a odváděl. Na ty, co zůstali ještě ve stodole, mávl rukou a řekl. "Die können schon da bleiben" /Ti už tu mohou zůstat/. Doběhli jsme poklusem k místu, kde vyúsťoval spojovací zákop a kde, ještě před chvílí, stála právě uprchlá půlbaterie. Tam jsme zůstali stát.

Střelba stále nebyla slyšet žádná. Po chvilce poručík Fuchs povídá německy: “Zůstaňte tady. Já musím jít pro ostatní". A odběhl zpět po cestě jakoby do chalupy, kde zbyla větší část naší půlroty. Dobrá. Tak jsme stáli a čekali a navzájem se dohadovali,co se děje.

Po odchodu poručíka, zůstal s námi četař Löwy, jako nejvyšší šarže. Když se poručík nevracel, povídá Löwy česky: "Musím za poručíkem". A za chvíli nám zmizel s očí a jako poručíka, tak i četaře už jsme neuviděli.

Nyní sem tu byl já, desátník, který musel převzít velení nad 15-20 lidmi. Cítil jsem přímo, jak vojáci s napětím čekají, jak se zachovám. Byl jsem odhodlán žádný boj nezačínat. Zatím se nic nedělo, nemusil jsem nic podnikat. Tušil jsem svou chvíli.

Jak tak čekáme, nevím již jak dlouho, rozhlížíme se, kde se objeví nějaký důstojník, přijde nijaký rozkaz, vyběhne ze spojovacího zákopu nadporučík Lukáš, bez čepice a rozhalenou blůzou a s revolverem v ruce. Když nás spatřil,vykřikl: Vorwärts! /Kupředu!/a utíkal od nás k můstku přes močál a dále do vršíčku do východní části obce Chorupany, aniž se na nás ohlédl. Dali jsme se všichni do smíchu, Kam vorwärts?

Když už byl nadporučík Lukáš za můstkem, spatřili jsme vyběhnout z domku, kde jsem v stodole nocovali hejtmana Ságnera. Byl rovněž bez čepice a mám zato i bez blůzy. Když uviděl prchajícího Lukáše volal za ním český: “Lukáši, počkej!”. Ten je snad neslyšel a proto se ani neohlédl, ani nečekal. Ságner to vzal rovnou přes mokrou louku a brzy nám oba zmizeli z očí.

gan_kejla.jpg
Map by Pavel Gan based on Kejla's account

Tuto situaci jistě žádný Batalionsgeschichtschreiber nezaznamenal. Dále jez této příhody vidět, že i hejtman Ságner byl rodilý Čech, nebot’ v okamžiku nebezpečí používá člověk vždy mateřského jazyka.

Najednou vidíme, jak od jihozápadu směrem k nám a k rak.zákopům přicházejí ruské rojnice, asi tři roje tj.asi 20-25 mužů. Ještě nás zřejmě nespatřili. Zneklidněli jsme. Co dělat? Brániti se, útočit když naši oficíři utíkají? V tom se na mne obrátil svobodník Šimon, asi 45-ti letý řezník z Prahy-Vinohrad a povídá: "Pane kaprál, utečme, dyt’ už to nemůže dlouho trvat a bude tomu konec!"

Podle početního a morálního stavu naší 12.setniny to na brzký konec ukazovalo. Zakolísal jsem. Šimon byl pro mne starý člověk, tedy moudřejší. Po kratším zaváhání dal jsem se s ním na útěk cestou, po které běžel nadporučík Lukáš. S námi i několik vojáků. Většina zůstala na místě.

Mezi tím už nás Rusové uviděli a pálili po nás. Jak jsme běželi do kopečku, přibíhali s levé strany ze zákopů další vojáci. Mezi nimi i kadet Trier, asi 30-ti letý Němec z Prahy, Judr. Znali jsme se z jednoročácké školy. Tu dobu již měl také malou stříbrnou medaili za statečnost. Ačkoli po nás Rusové stříleli, běželi jsme všichni vzpřímeni. Jen kadet Trier lezl po čtyřech, ačkoli tím skýtal větší cíl. To mě dopálilo a předevšemi jsem mu česky vynadal zbabělců apod. Byl tak strachem vyjukaný, že mi neřekl ani slovo.

Někteří vojáci byli raněni, naštěstí všichni lehce. S nimi jsem se hleděl schovat za stodůlkami, které byly v radě na kraji. Nechtěl jsem už dál utíkat. Stodůlky byly poloprázdné a stěny vypleteny proutím, takže je kuličky prostřelovaly. Proto jsem odvedl raněné za blízký stůžek slámy a za­čal je obvazovat. K nám se připojilo několik zdravých vojáků.

Když jsem začal obvazovat snad třetího, zjevil se z pravé strany stohu, k němuž jsme stáli zády, mladý 18-19-ti letý, čisty ruský vojáček. Viděl polovysvlečené raněné a hned asi poznal, že se nechceme bránit. Řekl jen: "Idi na lěvo!” Čemuž jsme rozuměli. Proto, my zdraví, jsme nechali pušky ležet se vším ostatním co jsme na sobě měli jsme pospíchali před vojáčkem k místu, odkud jsme před malou chvílí začali prchat. Ranění zůstali na místě. Šimon už dávno zmizel. Byli jsme tedy zajati, aniž jsme zdvihli ruce.

Jak jsme přecházeli močál mezi oběma částmi obce, začalo Rakouské dělostřelectvo střílet šrapnely. Brzy začaly praskat v naši blízkosti. Chtěli jsme utíkat, abychom byli co nejdříve v rakouských zákopech částečně kryti. Vojáček, pořád sám, jiné Rusi jsem neviděl, nechtěl pochopit náš úmysl a nutil nás jít krokem. Snad myslel, že mu chceme utéci. To bylo však zbytečné obavy. Člověk jen se nechce dát zabít na poli cti a slávy v okamžiku, když myslí, že už z války vyvázl. Naposled vojáček přece jen pochopil a běžel s námi.

III/91.polní prapor, zatlačený útočícími ruskými jednotkami do bažiny, přes kterou jsme přešli, jsem neviděl. Ani vidět nemohl, nebot’ ty jeho části, které byly v zákopech zatím už pochodovaly do zajetí, až na nadporučíka Lukáše, kterého jsme viděli ze zákopů uprchnout. A ty jeho části, které byly mimo zákopy, ty bud’ utekly se Ságnerem, nebo dopadly jako moje skupinka.

darnice.jpg
,

Konečně jsme dostihli spojovací zákop/laufgraben/ a jím vnikli do zákopů. Byly prázdné, jen pohozené pušky, munice, batohy ap., ale nikde žádná mrtvola. Nemohli jsme se ovšem zdržovat jejich prohlídkou. Vylezli jsme z nich a spustili po svahu před drátěné překážky, které byly neobyčejně široké 4-5 m. Byli jsme zvyklí nemívat před zákopy buď žádné anebo jen jeden nebo dva natažené dráty. Průchod překážkami jsme neviděli žádný. Lézt přes ně bylo skoro nemožné a nám, zajatcům, se nechtělo. A tu se dal náš vojáček do práce. Měl vysoké boty, nemusel se tak bát potrhání a zranění ostrým drátem. Kopal do kůlů a porážel je i s dráty k zemi, až nám, milostpánům, upravil jakžtakž schůdný přechod.

To už jsme se zkamarádili. Líbilo se mu moje kaprálské portepée, bajonet, píšťalka na zelené pletené šňůrce. Dostal vše a ještě nějaké cukroví přidáno.

V malé vzdálenosti od drátěných překážek jsme narazili na ruského důstojníka, již staršího. Ležel na zemi a telefonoval. U něj stáli dva mladí ruští vojáci. Asi si všiml mých žlutých jednoročáckých pásků. Přivolal mě pokynem ruky a ukázal na 3 raněné ruské vojáčky, stojící a ležící stranou. Pochopil jsem, že jim mám pomoci. Ve svém chlebníku jsem měl ještě několik obvazů. Chleba nebyl, a tak jsem nosil obvazy, ke kterým jsem přišel kdesi náhodou. Šlo vesměs o lehčí průstřely svalů. Obvázal jsem je, jak se dalo. Jeden nemohl dobře chodit. Proto jsem poručil několika rakouským vojákům, kteří se ještě sbíhali ze zákopů, aby raněného střídavě nesli.

Pomalu jsme se vzdalovali od důstojníka k Ikvě. Náš mladý zajímatel a průvodce do zajetí se nám ztratil. Rakouské šrapnely, vystřelované zřejmě bez mířeni, jakoby šly za námi. Proto jsme se snažili dojit co nejdříve k mostu přes Ikvu. O jehož existenci jsem věděl. Věděl jsem také, že rakouské dělostřelectvo až k němu nedostřelí.

Jak jsem se po cestě rozhlížel, spatřil jsem něco neuvěřitelného. Asi ve třetině cesty od Ikvy k rakouským zákopům, po mé pravé ruce, tedy na východ od cesty vedoucí k mostu, šla do útoku proti pravému křídlu postavení 91.p.pluku, rojnice ruských vojáků v síle slabé roty. Divné bylo to, že vojáci nastupovali bez pušek, jen s lopatkami. Několik kroků za rojnicemi šli mladí důstojníci s revolvery v rukách. I vojáci byli vesměs mladíčkové.

Asi 100-150 kroků blíže k řece stála v mělkém zákopu také asi rota starších, již vousatých ruských vojáků, kteří měli pušky s nasazenými bodáky. Bližil jsem se k mostu a již jsem se neohlížel a tudíž jsem neviděl, jak daleko postupovala neozbrojená jednotka a zda vstoupila do boje.

Konečně jsem spolu s jinými austriáky přešel dřevěný most a octl se na planině severního břehu Ikvy. Tam už stálo po pravé ruce modré “moře” zajatých austriáků a na druhé straně nazelenalé "moře” ruských vojáků, všichni bez pušek. Což mi bylo také divné.

Zamířil jsem k svým a brzy zahlédl i své známé jednoročáky od pluku. Byl mezi nimi i Jaroslav Hašek v plášti a splasklým chlebníkem. Všichni jsme měli radost z takového shledání. To už bylo asi 10 hodin. Sluníčko příjemně hřálo.

Tak jsem tedy prodělal slavnou bitvu u Chorupan. Neviděl jsem ani mohutný nápor VIII.ruského armádního sboru, ani statečný odpor 9.rakouské pěší divise.

Mám zato, že zmatená úřední zpráva, citovaná J.Křížkem o průběhu boje u Chorupan, byla sestavena tak, aby zakryla hanebný debakl a morální rozklad důstojníků a mužstva celá 9.pěší divise. Ságner, Lukáš a jiní oficíři přece nemohli přiznat, že utekli před bojem a že se žádny pokus o protiútok - myslím v dopoledních hodinách nekonal a proto byl lehce odražen. Také III/91.prapor nebyl zatlačen s výšiny severně od Chorupan do bažiny mezi oběma osadami, protože v těch místech nikdy nebyl a bažina byla pouhé mokřisko.

Také velitelství divise nemohlo dopustit, aby vyšla najevo trestuhodná lehkomyslnost a zanedbání povinnosti, když dovolila stáhnout všechny prvky ostrahy a nechalo vojsko spát.

Postavení divise bylo velmi dobré a dalo se podle mě dobře bránit. Mám dokonce zato, že ztráty 91.p.pluku na raněných a zabitých, jak je uvádí J.Křížek, jsou silně zveličené na úkor počtu nezvěstných, tj.zajatých. Také pochybuji, že útočil celý armádní sbor - dvě divise. To by se to bylo muselo na bojišti Rusi hemžit, ale já, kromě těch o kterých jsem se zmínil, jsem jiné neviděl.

totskoje.jpg
Elsa Brändström on Totskoye.
17,000 out of 25,000 prisoners died there.

Proto by byla zajímavá ruská zpráva o této bitvě.

Pokud jde o Haška, bude líčení podané J.Křížkem dost věrné. Jenom je snad třeba poznamenat, že Lukáš ani Haška, ani Strašlipku nezastřelil pro neuposlechnutí jeho rozkazu před nepřítelem, což svědčí o jeho lidském vztahu k podřízeným. Ono se tenkrát sice také zabíjelo, ale ještě nevraždilo.

O tom co mně bylo záhadné jsem se již vlastně zmínil. Shrnuji: Proč, či na podkladě čeho, došel velitel rakouské 9.p.divise k závěru, že Rusové budou ustupovat? Proč by Rusové stavěli mosty přes Ikvu, kdyby takový úmysl měli? Vojsko, které se chce odpoutat od nepřítele, nebude přece pro něj stavět mosty. Proč rakouská velení stáhlo z předpolí všechny prvky ostrahy a nechalo vojáky v zákopech nerušeně spát?

Proč Rusové útočili vojskem jen málo nebo vůbec neozbrojeným? Kdyby byli utočili celým armádním sborem, snad by byli měli podpořit útok dělostřelectvem. A proč stáhli k frontě velký počet vojska rovněž neozbrojeného?

Nutno uznat, že se jim bravurní kousek zdařil, ale jeho výsledků nevyužili.

Celá akce skončila asi ve 12 hodin, kdy dorazili poslední rak. zajatci a my, tj .skupina jednoročáků, se dali na pochod, hladoví, ale radostní, vedeni starším kozákem na koni. Prošli jsme několika Českými vesnicemi na Volyni až do Rovna. Odtud již v houfu čítajícím hodně přes 10.000 hlav, přes Novograd Volyňský, Žitomír, Korostyšev, Kijev do Dárnice a odtud po třech dnech pobytu vlakem do Tockoe, vstříc skvrnitému tyfu, malarii a Čsl. anabasi.

J.K (ing. Jar. Kejla)

Remarks

Jomar Hønsi, 2012

kejla4.png
Details from Kejla's file in the legion's archives in VÚA

[1] Jaroslav Kejla (1892-1977) served with Jaroslav Hašek in IR91 in 1915. Together with Hašek and 507 others he was captured by Chorupan on 24 September. After a 350 km walk to Darnitsya by Kiev, they were transported by train to Totskoye in southern Ural. In the official Austrian documents both are registered as internet in Pensa, but this information is likely to be an interim arrangement or even an error. Both survived a typhus epidemic which during the winter killed most of the in-mates. On 25 February 1917 Kejla volunteered for the Czechoslovak Army Corps (legions) in Russia. After WW1 he was employed at the staff of the Czechoslovak armed forces. By 1938 Kejla had become a brigadier-general of the air force. His fate during WW2 and after the Communist take-over (1948) is not known.

[2] Zdena Ančík (1900-1972): Communist journalist and writer who from 1950 was active in propagating Jaroslav Hašek, and the first ever to write a scholarly biography on him. It is claims from Ančík's Life of Jaroslav Hašek that Kejla convincingly counters in this document. Ančík was also instrumental in the post-1950 official "canonisation" of Hašek in his capacity as secretary of minister of information, Václav Kopecký.

[3] K.u.k. böhmisches Infanterieregiment Nr. 91 (IR91): in 1914 one of 102 infantry regiments (K.u.k. Gemeinsame Armee). The staff and battalions II and III were located in Prague (Karlín), the replacement btn. and 4th btn. in Budějovice, and the 1st btn. in Teodo in Dalmatia. The regiment was created in 1883 and its recruitment area (Ergänzungsbezirk) was Budweis (Budějovice). Due to their parrot-green distinctions the regiment was also called "Papageienregiment". "Böhmerwaldregiment" was another term that was often used as the recruitment district included parts of Böhmerwald (cz. Šumava). The regiment was ethnically mixed, a slight majority were Germans (Austo-Germans). The 91st regiment was organised in the 17th infantry brigade, part of the Prague-based 9th infantry division. In the summer of 1915 the division consisted of battalions from four Bohemian infantry regiments (11, 73, 91 and 102).

In August 1914 the II., III. and IV. btns. were sent to the front by the Drina where they suffered heavy losses. In February 1915 they were relocated to the Carpathians where they from 2 May took part in the offensive that in the course of the summer led to the reconquest of Galicia. From 27 August the regiment pushed onto Russian territory, an offensive that soon ground to a halt by the river Ikva. In November 1915 IR91 was transferred to the Isonzo-front in Italy where they remained until the 1918 armistice. On 1 June 1915 the reserve battalion was moved to Bruck an der Leitha/Királyhida where they remained until the end of the war. This transfer is described in Švejk.

The 91st infantry regiment consisted of four operative battalions (Feldbataillonen) of four companies each. A field company counted 180 soldiers, making the total headcount in the field battalions 2880. Including staff, the operative part of a regiment would count in excess of 3000. The field companies were numbered consecutively, thus companies 1 to 4 were in the 1st btn, 5-8 in the 2nd etc. NB! The 1st btn. did not take part in the operations on the eastern front, so the headcount during Hašek's time in the regiment would have been around 2,500. Regimental command changed hands many times during 1915. Alfred Steinsberg and Franz Wenzel (interim) were the commanders during Hašek's time at the front.

[4] Ersatzbataillon (replacement battalion): each k.u.k infantry regiment contained one such unit which task was to call up and train troops to offset the losses at the front. The replacement btn. assembled march battalions who were sent to the front in relatively quick succession. Hašek's 12th mbn. arrived at the front on 11 July, the 13th mbn. on 15 August, and the 14th on 18 September. During the spring of 1915 many replacement battalion were moved away from their home area for political reason. Czech regiments were often moved to Hungary, and swapped places with Hungarian regiments (IR91 swapped with IR101).

[5] Sedmi Bragomi (Седми брагоми ?): this story has not been printed. According to Břetislav Hůla it is stored in the archives of the Totskoye prisoner camp. Bibiliografie Jaroslava Haška (Pytlík/Laiske) index: 1166b.

[6] Einjährigfreiwillger: Here Kejla explains what is behind the term "one year volunteer", a word that has confused scholars and amateurs alike. It was a privilege given to people with middle/higher education which entitled them to one year of national service instead of the customary three. They could also apply to the school for reserve officers, but this was voluntary, hereby the term volunteer. The misunderstandings here have led to claims that Hašek volunteered to join the army, which is unlikely to be the case. Similarly he is said to have lost his status as a one-year volunteer. This is not true either; he was dismissed from the school for reserve officers, that was all. The status as an "Einjährigfreiwillger" was earned already in civilian live and could therefore not possibly be "lost".

Die österreich-ungarische Militärordnung definierte den einjährig-freiwilligen Dienst wie folgt: „Inländern, welche eine bestimmte wissenschaftliche Bildung nachweisen können, wird im Frieden die Begünstigung eines nur einjährigen Präsenzdienstes zuerkannt. (…) Die Institution der Einjährigen-Freiwilligen hat den Zweck, jene Wehrpflichtigen, die sich höheren Studien widmen, durch die dreijährige Präsenz-Dienstzeit nicht in einer für ihre spätere Laufbahn empfindlichen Weise zu schädigen. (…) Als Bedingung zum Eintritt als Einjährigen-Freiwilliger ist die Absolvierung einer inländischen Mittelschule oder einer dieser gleichgestellten Lehranstalt, eventuell die bei einem Truppen-Divisions-Commando abzulegende Vorprüfung in gleichem Umfange des Wissens nothwendig.“
(zit. nach Alfons Freiherr von Wrede: Geschichte der k.u.k. Wehrmacht, Bd.1, S. 91f., Wien 1898)

(from German Wikipedia)

[7] The battle by Sokal raged from 15 to 31 July 1915, but IR91 was only involved full scale from 25 to 31 July.

[8] The information that Hašek was assigned to the 3rd march company conflicts with Bohumil Vlček (1956). He has Hašek belonging to the 2nd march company. More reliable information is found in Hans Bigler's file in VHA where Bigler is in the 4th march company with Lukas as his superior. From Morávek we know that Hašek was also served Lukas' march company.

[9] Here Jaroslav Křížek is right: the 4th battalion was always on the eastern front together with the 2nd and 3rd btn. Documents from the war archives of Prague and Vienna confirm this. The 1st battalion was however until October 1916 detached from the core of the regiment, and thus never served at the Russian front.

[10] The 13th march battalion joined the operative body of IR91 on 15 August, the 14th march battalion arrived on 18 September.

[11] Commander of the 12th company was Paul Kandl. "IR91 Geschichte" confirms Kejla's account of the command hierarchy of IR91.

[12] The story of Hašek leading the whole battalion across the river Ikva during the retreat from Pogorelcy originates from Jan Morávek, reportedly told by Rudolf Lukas. Vaněk's and Eybl's diaries don't mention this, nor do any army documents. Considering the number of errors end inaccuracies in Morávek's account, there is every reason to be sceptical.