Josef Švejk

Documents

Jaroslav Hašek - dobrý voják Švejk

Author: Jan Morávek, Večerní České Slovo, 1924.

© Knihovna Národního Muzea

About the web version

vcs.jpg
Večerní České Slovo 1924

Jan Morávek was a Czech prose writer who could arguably the described as the first serious contributor to "švejkology" and "haškology". By publishing this sixteen part series in Večerní České Slovo in September/October 1924, he was the first ever to investigate the parallels between the novel Švejk and Jaroslav Hašek's own experiences in the Austro-Hungarian army.

Morávek established links between men who Hašek served with in the 91st infantry regiment (IR91), and several of the characters in the novel. These include Rudolf Lukas, Vincenc Sagner, Jan Vaněk, and Franz Wenzel, and all had certain personal and biographical traits in common with their similarly named fictive counter-parts. A less obvious link is identified between Josef Švejk himself and František Strašlipka. Strašlipka was Lukas' servant, and he was also one of Hašek's closests friends during the four months they spent together in the Austro-Hungarian army in 1915. Morávek supplies strong evidence that Švejk's incessant story-telling was inspired by Strašlipka. A certain connection also exists between a reserve lieutenant Emanuél Michálek and the loathsome reserve lieutenant Dub.

The series is based on interviews with Rudolf Lukas and the diaries of Jan Vaněk. Morávek claims to have met Hašek personally in Királyhida and knew František Strašlipka. Vaněk in particular is valuable as a witness and it would be a sensational discovery if his diary could be located (if they still exist). The series covers the time from Hašek's arrival in Brucker Lager (early June 1915) up to after his capture on 24 September. It confirms that many similarities exist between Švejk's fictive journey to the front and Hašek's very real journey, but also sheds light on the differences: the time gap and the fact that Hašek's 12th march battalion (contrary to Švejk's 13th/N th) was transported all the way to Sambor by train. A considerable amount of print is devoted to events that took place after the geographical end of the novel: the bloody battle by Sokal (25 July - 1 August), four weeks in the reserve by Żdżary north of Sokal, the Austrian Volyn-offensive from 27 August 1915, and finally the battle by Chorupan where Hašek was captured. This covers events that Švejk would have taken part in if the author hadn't died before he could finish the novel.

An interesting extra are several poems that Hašek wrote during this time: "Király-Hida", "The road to the front", "War poem about lice", "Song about a latrine", "In the reserve", and "The lance corporal's lament", "Nazdar!". These are the only part of the series that have been printed in post-WW2 literature on Hašek. The series also contains some photographs (these are included on this web-page).

In addition to providing information about Hašek's time in the K.u.k army, Morávek's serial gives valuable insight into HOW Hašek created his epic. The plot, albeit being fiction, includes (for a novel) unusually many elements from the author's own experiences. Hašek thus creates an intriguing mosaic of fiction, pseudo-fiction and documentary prose, with elements often tossed about with little regard for chronological exactness. Already from the first few pages of Švejk it is clear to the reader that this novel includes a large amount of historical references, but Morávek was the first to publish a detailed account of the many links between the plot itself and Hašek's own experiences.

Morávek admits towards the end that questions have been raised about the veracity of his account and reacts angrily to the accusations. Although there is little reason not to believe the essence of the story, there is ample reason to be sceptical about some of the details. This includes the account of the battle of Sokal and Hašek's decoration for bravery, but also the story of how Lukas became commander of Hašek's march company in Bruck. The many dialogues are surely more or less invented, and the 2014 discovery of Vaněk's diary and Hašek's Belohnungsantrag provides fresh fuel for the sceptics: it raises the issues of what else in Morávek's story may be leaning towards fiction. The author of this web page provides footnotes the obvious errors, the dubious claims, but also notes that are purely explanatory.

Acknowledgements: Sergey Soloukh converted the document from images to an editable document, and corrected most OCR errors. Jaroslav Šerák proofread the HTML page. Also thanks to Marcela Halabrínová and the helpful employees at Knihovny Národního muzea, oddělení časopisů. On 22 November 2012 they provided me with the periodical in question and kindly allowed me to photograph the series.

Related literature

Jomar Hønsi, 2012

Comment by Sergey Soloukh

I believe the most important of Morávek's points (as I saw it and long before felt the very same myself), is the idea of Švejk being basically "Jarda" himself, flavored with his army companion's traits and streaks.

Ale je to přece on, to všichni cítíte, je to on po onom psychickém procesu, když přijal do své povahy všecky potřebné vlastnosti našeho člověka za války a svůj humor štěpil humorem kamaráda Strašlipky, věrného «kriegskolegy» a «pucfleka» obrlajtnanta Lukáše.

Another proof that great literature is always the product of the author's own reprocessing. To quote Louis-Ferdinand Céline: make reality more real than it was (or is).

Sergey Soloukh, 2012

Jan Morávek

Jaroslav Hašek - dobrý voják Švejk

Hašek ve vzpomínkách jeho kamarádů z vojny. — Zápisník šik. Vaňka. — Rozhovor s kap. Lukášem. — Neznámá sbírka Haškových veršů z ruské fronty. — Haškova Odyssea

1.

Není populárnějšího spisovatele z našich novodobých literátů nad zemřelého Jaroslava Haška! A právě tak není populárnější literární figury nad jeho Švejka. Švejk se vžil nejen pro svůj bodrý a samorostlý humor (jenž byl často zneužit a vykořistěn!), ale hlavně proto, že byl krajně upřínmým typem našeho člověka za války.

hasek1.jpg
,
Opatrníkem, chytráčkem, s podstatou starodávného českého sedláčka, který vida, že nemůže zjevně revoltovat, konal podzemní krtčí práci. Nemohl-li lámat a přeskakovat jako naši bojci za hranicemi, tedy podlézal, obcházel, uhýbal se, kličkoval, zrazoval, neboť zbraní otroka je zrada. V očích mu zářilo nebe, zatím co v nitru bouřila se krev a žluč a rozum se už mátl myšlenkou spravedlivé msty... Ale o tom bylo už konečně psáno a bylo to též uznáno. Haškův «Dobrý voják Švejk» je vzácným dokladem naší domácí psychologie za války. Nám, kteří známé Haška i Švejka, jde o něco bližšího. Chceme jíti oběma — neboť Hašek a Švejk jedno jsou, jako když dva prameny v jeden splynou — až na ledví. Chceme osvětliti vojenský život Haškův a podati tak nejen zajímavý příspěvek k jeho životopisu, ale též k jeho literární tvorbě. Neboť je-li, jak jste pevně přesvědčeni, Švejk sám Hašek, pak budete zajisté též věřiti, že i ostatní figury hemžící se kolem něho, existovaly a nebyly pro knihu jen tak smyšleny. Ano, všichni žili a dosud žijí, jen Hašek odešel, aniž by promluvil poslední slovo. Tím důležitější bylo jíti po pramenech, vrátit se do minula a sebrat tento materiál, aby bylo zjevno, jak Hašek tvořil. Že ke všemu měl pravdivý podklad a měnil-li, tedy jen proto, aby to podklad a měnil-li, tedy jen proto, aby to či ono vyniklo, neb nic se nerodí tak působivé, jako jest to v knize či dramatě. Dokonat i to, děj i postavy, jest povinností a věcí umělecké mohoucnosti autora, A tu jest síla Haškova talentu: z pestré motanice válečného života dovedl vybrati a vtipně dokreslit řadu postav tak znamenitě, že budou věčně žiti. Napsal jsem dokresliti, neboť některé originály Haškových figur se zlobí, že je Hašek zkreslil a «udělal jim ostudu»! Ať prominou, Hašek přece jinak nemohl, vždyť namaloval tak i sama sebe! On musel nejen svět rozesmátí, ale musel se mu též vysmáti sám, bodře, srdečně vysmáti! Podívejte se na něj — vidím ho tak, jak ho malíř Lada výborně maluje s božským klidem a naivním taškářstvím v myších očkách — to přece není sám «Jarda», to on se tak zpracoval, tak znamenitě zpracoval, až se sám nad sebou zachechtal. Ale je to přece on, to všichni cítíte, je to on po onom psychickém procesu, když přijal do své povahy všecky potřebné vlastnosti našeho člověka za války a svůj humor štěpil humorem kamaráda Strašlipky[1], věrného «kriegskolegy» a «pucfleka» obrlajtnanta Lukáše[2].

A tu přicházíme k zajímavé věci: proč i tohoto Strašlipku, kamaráda ze všech nejlepšího, s kterým se dal i zajati, nepojal do kruhu ostatních postav, které tak dobře vylíčil? Proč pro vojenské sluhy oberajtnanta Lukáše zvolil si zcela jiné figury? Aby uplatnil rys «žroutů-nenasytů» (Baloun) atd.? ... Zajisté ne, ty by Hašek jinak též přivedl na scénu, ale proto, že Haškův Švejk je z velké části Strašlipka sám, onen nevyrovnatelný «kliďas», člověk jako hora vysoký, žvanící své nepřekonatelné povídky: «To byl jednou jeden» — atd...Bude-li někdo namitati, že vzor tohoto neúmorného žvanila je vzat z angl. světového románu Dickensova «Klub Pickwickův» musím jen pokrčit rameny a hádati na prapodivnou analogií, neboť Strašlipka, jak možno dosvědčiti, takový byl a je a Dickensův román nečetl, aby si vzal z něho příklad. Ostatně: neměl-li by vlastní fond tohoto humoru, byl by mu onen vzor asi málo platný! Že to dovedl, potvrzuje Hašek sám v jedné básni, kterou dále otiskneme, jakož i šikovatel Vaněk[5] ve svých vzpomínkách. Rovněž t. č. kapitán Lukáš dosvědčuje: «To povídání měl od Strašlipky —». A porovnal-li jsem válečného Švejka Haškova se Švejkem předválečným, musil jsem přiznati vliv Strašlipkův. Když pak jsem letos Strašlipku vyhledal, poznal jsem v něm vskutku takového starého vojáka, jakým jsme za Rakouska říkali «štaří bozi», «mazáci», «těžká váha» atd., kteří nikdy nikoho nezarmoutili a kteří toho věděli tolik, že mohli «dávati na hubu koncerty».

Způsob Haškova tvoření postav mohl bych doložiti kromě jiných též štábním šikovatelem Vaňkem, z něhož udělal starého «délesloužícího opilku-rechňáka». Vaněk byl však 30letý záložník, drogista z Kralup, šikovný voják, který se dovedl «ulejvat» a «ulejvákům» pomáhat. Leč nechám za něj mluvit jeho zápisky.

2.

Nemohu minouti charakteristiku dvou osob, k níž bych se asi dále stěži dostal. Jsou to major Wenzel[4] a hejtman Sagner[3]. Zvláště poslednímu věnuje mnoho pozornosti; hovoří-li o jeho opatrném češství; i jeho povaze: «Hejtman Sagner je chlap všemi mastmi mazaný» —tu mi, staří vojáci, kteří jsme s ním vojákovali, zrovna nadskakujeme, neboť jest to znamenité řečeno. Hejtman Sagner vystoupí v našich vzpomínkách jako živý: elegantní, vysoký, přísný i dobrý, Čechy protěžující, neuškodil-li sám sobě …

A nadporučík Lukáš? Takový byl: přísný, nebojácný, přímý, vědomý své odpovědnosti, obávaný i vážený (neboť jeho povaha vylučovala lásku druhého), rodem Pražák, který nebyl ani Čech ani Němec, ale spravedlivý voják, jakých bylo mezi rak. důstojníky málo. A proto nebyl ani od těchto oblíben. Co se jeho soukromých záležitosti týče (ženské v I. a II. dílu), tu si ho Hašek notně «půjčil» — což také Lukáše s počátku velmi roztrpčovalo — ale v celku je nejsympatičtější figurou v celém díle. Než o tom dále v rozhovoru s ním samým.

straslipka.jpg
,

Nejcennější doklad, s jakým v této práci přijdeme, jsou dosud netištěné a neznámé verše Jaroslava Haška, které psal v poli na ruské fronté r.1915. Jest jich hodně, celá sbírka, cyklus asi o třiceti zpěvech, v němž líčí svou vojenskou pouť od vyjetí pochodového praporu z kádru až do času krátce před svým zajetím. Vedle známého humoru Haškova jsou v nich zachyceny postřehy hrozné skutečnosti, dojmy a myšlenky vojáka, trpícího ne tak svou vlastní bídou, jako bídou svého bližního, jejichž reflexe probleskují i ve «Švejkovi» («Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řeznící v generálních štábech .. . ») a vzbuzují úžas, pomyslím-li, kdyby tak «Švejk» a tyto verše byly otištěny před koncem války. Verše má uschovány kap. Lukáš, pro nějž je Hašek sám pečlivě opisoval do vázaných zápisníků. Střeží je jako vzácný poklad a jen po důtklivé žádosti nám některé opsal. Ostatní zapůjčil nám p. J. Vaněk, který si je z Haškových prvopisů sám opisoval.

Pečlívé uschovávání těchto věcí bylo též příčinou, že teprve teď opožděně vycházejí na svět. Působilo tu též, že přátelé Haškovi válkou byli rozehnáni do všech končin vlasti i ciziny. Teprve když nalezl jsem kap. Lukáše, našel jsem jeho pomocí i ostatní hlavní druhy: Vaňka a Strašlipku. Jsou — až na Strašlipku — moji dávní známí. Vojákoval jsem s nimi hned za mírové vojny a posléze též za války u 91. p. pl., u kterého též sloužil Hašek. A poněvadž znal jsem i Haška, odhodlal jsem se k napsání těchto řádků, jejichž účel jsem již dříve vysvětlil. Abych věrně a souvisle zachytil Haškův život u 91. p. pl. a doložil též předešlá tvrzení, shrnuji vzpomínky své i mých přátel v následující líceň, kterouž hodlám skrovně přispěti k životopisu našeho populárního humoristy.

Bylo to, tuším, na jaře r. 1915 po přeložení 91. p. pl. z Č. Budějovic do Brucku, po česku Mostu nad Litavou v D. Rakousích. Vlastní «lágr», vojenský tábor, byl už v Maďárii. Nechci vzpomínati na «příjemnosti» této posádky. Bylo to vyhnanství...

Z těch prvých dnů v «bruckém lágru» vybavuje se v mé mysli tato momentka. Před barákem, v němž byla umístěna «marodka», vidím v shluku smějících se vojáků milého «Jardu» (Haška) rozpáleného horkem i alkoholem. Někam ho vedou. Kam, není mi již jasno. Jen tolik se pamatuji z vypravování vojáků, že Hašek měl jít k «supravitě», už prý to tak bylo zařízeno, ale k prohlídce přišel opilý a «obrarztovi» řek’, aby mu «vylízal p—». To ovšem bylo příliš silné a proto šup s ním zpět k maršce. A Hašek šel klidně, jen když udělal něco nehorázného, udivil kde koho a pobavil kamarády «maníky»...

Tehdy byl, jak jsem později zjistil a jak mi i nyní potvrdil kap. Lukáš, Hašek u «marškompanie». Na obílené dveře voj. baráku napsal:

«Já se tu nic nebavím
v tom baráku smradlavým —»
		
A vojáci po něm zpívali v nápěvu staré národní písně «Já se ještě podívám—» další úchvatné dvojverší:
«Utrhněte mi hlavu,
ať mám ňákou zábavu — »
		

Ale před «abmaršem» utekl. Hledali ho v Brucku (Mostě) po všech hospodách, až třetí den nalezli ho někde ve stohu. Vyspával opici. Major Wenzel, známý ztřeštěnec, k němuž se ještě vrátíme, učinil na něj «štráfanzeige», neboť byla to už druhá či třetí deserce. Nadpor. Lukáš — tu poznamenávám, že Lukáš Haška nevyhrál v kartách, nýbrž že Hašek byl vojensky řádně přidělen k jeho setnině — vzal si Haška stranou a domlouval mu, aby už nepil, že se tím «chlastem» zabije, že beztak vypadá už choře. Hašek sklíčeně pokyvoval hlavou a slíbil, že se polepší.

3.

lukas.jpg
,

Tak odjeli do pole na ruskou frontu. Na pochodu k St. Samboru[6] povýšil na «kvartýrmachra», proto, poněvadž se opravdu dobře choval a tvrdil, že zná Rusko už z «civilu». Rusky mluvil. Před tím se držel u t. zv. «Viehtreibkomanda», byl honákem dobytka.

«Tehdy» — rozpomíná se kap. Lukáš — »byli jsme v jednom místě, nemohu si už vzpomenouti, jak se jmenovalo, a tam našel Hašek zápisník soudního písaře, do něhož si tento zapisoval od koho a za co bral úplatky. Chacha — měl z pekla štěstí ten chlapík! Hašek ten zajímavý materiál zveršoval — počkejte — hned to najdu!..

Kapitán Lukáš sáhne po zachovalém zápisníku, listuje v něm, vidím trochu zašlé, tužkou psané okrouhlé písmo, až zvolá: «Tu — čtěte!» A já čtu rozechvěně první Haškovy verše:

 
 
Jsou švindle různé na tom božím světě
tak na pochodu, za armádou hnát v potu tváře dobytek
a různou cestou k stejné dojit metě,
pro mužstvo vhodný hledat příbytek.
 
Však, milý hochu, tou jsem tobě radou,
bys k volům nehlásil se raději,
ač často stejný můž´ to býti pojem,
přec zanechá to trochu divný dojem.
 
Jak kvartýrmacher v kraji hledat místo,
kde batalión přes noc bude spát,
a po vsích úsměv dívek rekvírovat,
to člověk věru dělal přece rád.
 
A za tebou, když na trainu se veze
tvůj celý tlumok, ty jsi jako pták,
na Ščeršč[7] to vezmeš přes kvetoucí meze
a chrpy trháš, trháš rudý mák.
 
Pak potkáš sedláky a na vůz k nim si sedneš
jak o prázdninách za dob studentských,
a před vsí zas se klidně s vozu zvedneš.
Jen něco schází: bezstarostný smích.
 
Je divná nálada po celém zdejším kraji,
ještě tu cítit ze spálenišť dým,
na troskách chat si děti na lupiče hraji
Lozów[8] tu spálen, Borščow[9], Burjatin[10].
 
Ze města Ščeršč okresní soud stojí,
vše jiné leží v sutinách,
i katedrála rozstřílená v boji;
ještě tu cítíš střelný prach.
 
Náš batalión v podvečer sem přišel,
obsadil krátce celý soud,
i místa ta, kdes kdysi jindy slyšel
ponurý rachot ocelových pout.
 
Kde soudce dříve rozsudky své hlásal,
tam na pódiu mnohý spal,
a písař, kde tu žaloby své psával,
si mnohý zdravě zachrápal.
 
Po ruském písaři tu poznámky též zbyly:
«Dnes zálohu jsem sobě vzal,
a v kartách prohrál za malinkou chvíli,
čert vezmi — jak to bude dál?»
 
«Dnes kupci Bachrovi jsem pokutou zahrozil,
rublíků pár jsem z něho vymačkal,
pak celý den jsem po městě se vozil,
a k ránu k soudu donést dal.»
 
«Včera jsem pil a soudil přísně, řádně,
nějaké bábě napsal epigram,
a večer jsem si zahulal zas ladně,
jak přišel domů, nevím sám... »
«Psal psaní domů Naděždě já svojí,
židovku pěknou zavřít dal,
ta židovka se ku podivu bojí,
když jsem se v noci na ni podíval…»
 
«Zas úplateček za prodej jsem vudky
vzal malý, bože duši spas!
Zítra si výlet udělám já v Rutki[11],
pomiluj Hospod každičkého z nás!.. »
 
«Dal nabít jsem já dvěma chlopům v městě,
že z nich mě žádný nezdravil,
a jednomu, že nevyhnul se v cestě,
a večer jsem to oslavil... »
 
«Zas rublíků pár do kapsy mně padlo pogrom včera byl,
mám doma víno, tabák, nové šaty, prádlo,
sám generál mě pochválil.. »
 
Zde konči poznámky, jak zanechal je chvatně,
když opouštěl svůj zlatý důl;
co vyjíst dalo se, to vyjedl on statně,
pak do ruky vzal poutnickou zas hůl
a dřív než mu ještě nad tou hlavou ustaranou kulky hvízdaly,
náš Ivan Ivanič ujížděl z Haliče,
jak když mu hlavu zapálí.

4.

Dále kapitán Lukáš vypráví:

vanek.jpg
,

«Hašek mne překvapil. Byl opravdu dobrý voják. Nepil, ačkoliv měl k tomu dosti příležitosti a svým humorem udržoval kamarády v dobré náladě. Nevěřil byste, co to znamená. Nezůstávali-li vojáci mé setniny na těch nekonečných pochodech vzadu, bylo to jen zásluhou Haškovou: chtěli býti tam, kde byl on. A on, ačkoliv jsem myslil, že nevydrží, šel stále statně kupředu. Rovněž musím podotknouti, že nebyl zbabělým. Prapodivný člověk! Najednou však provedl nějakou pitominu! Dnes tomu všemu rozumím: šel do Ruska, aby se nechal zajati .. ».

Za dobré chování byl povýšen Hašek na «gefechtsordonanz» a u Sokalu jmenován dokonce velitelem rekvisiční patroly. Tu provedl znamenitý kousek. Nadpor. Lukáš octl se se svým oddílem v takové situaci, z níž koukala jen «Sibiř», t. j. zajetí. Tam se mu přece nechtělo. Proto zavolal Haška a nařídil mu, aby s Rusy vyjednával. Hašek vylezl na zákop a křičel, aby jim bratři Rusové vydali vintovky. A zjistil, že velitelem Rusů je zál. důstojník, nějaký tlustý profesor z Petrohradu, který se v panujícím vedru (bylo to v srpnu)[20] strašně potil. Ihned se na něho obrátil jako na starého známého a domlouval mu, aby šel do Sokalu (města), tam že se potit nebude. Milý profesor váhal, ale když rakouská «15ka» začala bezohledně biti v nejbližším okolí, nechal se svésti Haškovými «přátelskými» domluvami, ale jen pod tou podmínkou, že mohou podržeti zbraně. Nadpor. Lukáš svolil a za chvíli vedl Hašek sám se šik. Vaňkem ozbrojený houf Rusů — asi 300 mužů — do Sokalu k «regimentskomandu». Nikdo však nepomyslil, jaké děsné následky bude tento slavný úspěch míti... Pluku velel potřeštěný major, tehdy už podpluk. Wenzel, který spatřiv přicházeti ozbrojené Rusy, spustil kravál, že Rusové udělali «průlom» ... Nejen že zbaběle prchl, ale strhnul s sebou i brigádní velitelství, plukovní i brigádní obozy — krátce všecko na dvě hodiny za frontou prchalo, šíříc zprávu o průlomu …Těžko bylo pak napravovat situaci a nadpor. Lukáš s milým Haškem měli co dělat, aby z toho vyšli. Vaněk s Haškem byli však zadáni na «velkou stříbrnou», kterouž také skutečně Hašek za své hrdinství dostal…[21]

Na ústupu od Pogorelců k Chorupanům převedl Hašek celý prapor[12], o jehož návratu se již pochybovalo, přes řeku Ikvu, výzvěděv na domácích lidech, kde jest brod. Za tyto činy byl navržen k povýšení a současně žádáno, aby byl Haškovi odpuštěn 3letý žalář, k němuž byl pro deserci odsouzen.

Leč toho se, kromě povýšení na svobodnika, uz nedočkal. V záři to u Chorupan vlevo od 91. p. pl. u 102. p. pl. «prasklo», Rusové prolomili frontu. Při ústupu ještě nadporučík Lukáš viděl, kterak Hašek s jeho sluhou a svým nerozlučným přítelem Strašlipkou zvolna vylézají ze zákopu a kterak Hašek ještě pomaleji si obouvá boty.

«Tak rychle, rychle —» volá na oba, «ty «viklkamaše» omotejte si až vzadu!»

A tu mu hodil Hašek poslední vtip:

«Jo, kdybych moh’, já mám oteklou nohu, musím si ji utáhnout, abych moh’ utíkat» odpověděl a klidně se obouval dále.»

To byl poslední rozhovor nadpor. Lukáše s Haškem. Více se už nikdy neviděli, neboť Hašek se Strašlipkou vyčkali tu příchodu Rusů ...

5.

sagner.jpg
,

Když brzo poté protiútokem přišlo se opět v ta místa, nalezl tu nadpor. Lukáš pouze svou rozřezanou koženou tašku, v niž nosil mu Strašlipka proviant.

«Bylo tam právě tolik salámu —» vzpomněl — «ti si asi dali!»..

A druhý den přiběhl z ruských linií Lukášův pes, kterého rekvirovoli v zámku Torgovici[13] a kterěho také Strašlipka vodil. Patrně se mu v ruském zajetí nelíbilo. Škodu, že nepřinesl ještě nadporučíkovi dopis od jeho desertérů. Ale i ten přišel. Asi za 3 měsíce přes Dánsko[22] došel nadporučíkovi dopis od Strašlipky z Ruska. Prosil za odpuštění, jsou prý toho vinny ty boty. Ale to byl prý u Příbrami jeden člověk, ten taky atd…Strašlipka klidně žvanil v dopise jako dříve ústy. A psal i nadpor. otci do Prahy, jemuž kdysi přísahal, že jeho syna neopustí a přivede mu ho z vojny zpět — a zase udával podobenství jako ten, tam, tehdy...

Ano, to byl Strašlipka, příští Haškův Švejk, nepřekonatelný švadronér...

Je zajímavo, že když jsem se s ním letos prvně sešel a připomenul mu tuto, usmál se a skromně děl:

«A to já tak někdy povídám, to my jsme vedli moc řečí, já, Jarda a ňáký Masopust[44], ptáčník z Malé strany, pod podloubím, každé dítě vám o něm poví — —»

A už byl v tom, Švejk, živý Švejk, jenže náramně dlouhý...

Další vzpomínky na Jaroslava Haška jsou napsány podle zápisků štabního šikovatele Vaňka[14]. I on se s počátku čertil na «milého Haška», ačkoliv o něm psal dosti dobře. Něco si odnésti musil, byl-li «zupák». Vaňkovy zápisky mohou se zvláště dobře porovnávati s některými částmi Švejka vysvitne, do jaké míry se Hašek přidržove ve své knize skutečnosti. Panu Vaňkovi děkujeme zvláště za uchování některých zpěvů z Haškovy Odyssey.

Ačkoliv zápisky št. šikovatele Vaňka jsou zajímavé jako doklad života českého vojáka za války, musíme přeskočiti šíroký úvod, v němž líčí svůj návrat z pole v létě r. 1915, dislokaci 91. p. pl. z Č. Budějovic na uherské pomezí do Mostu (Brucku) nad Litavou, i turecké poměřy u XI. pochodového praporu), k němuž byl přidělen jako «dienstführender», a začíti příchodem nadpor. Lukáše. Velitelem jeho setniny byl pověstný setnik Wimmer[15] (onen šílenec, který hnal k raportu i svého koně, týral vojáky a jehož před rokem při jakési příležitosti vzpomínaly noviny), ale v posledních dnech před odjezdem, praporu byl vystřídán nadpor. Lukášem. U setniny nastal pořádek. Vojna byla sice «tuhá jako řemen», ale rozumná a spravedlivá. Pořádné vojáky Lukáš neopustil a též na ně nedopustil, neboť on sám, konaje svou «zatracenou» povinnost, «nebál se ani boha ani čerta ...»

«Práce bylo dost» — vzpomíná Vaněk — «rukovalo se na plac, ale já zůstával při «práci» doma. Přicházely «zuwachsy», přijímal jsem je a zařazoval podle «štandu» k četám. Poslední přírůstek byli samí «presenti» z arestů. Podle osvědčené metody sebral jsem jim dokumenty a zapisoval různé ty ptáky z klecí puštěné. Vyvolával jsem je. Poslední byl «Hascheck Jaroslaus». Na papíře skvělo se nefalšované «Hascheck Jaroslaus nach seiner Angabe Schrifsteller» a v závorkách «ein Schwindler und Betrüger».

«To mám pěkného presenta!» myslím si a ptám se ho: «Wo sind Sie geboren?» («Kde jste se narodil?»)

«In Prag» — povídá měkce Hascheck a usmívá se na mne láskyplně a kamarádsky jako starý známý.

Já česky: «Tak jste Cech, že? A jak jste přisel k tomu jménu?»

«Poslušně hlásím, že jméno mám správné, ale pan cuksfíra mi to špatně napsal, von byl na to moc tvrdý Němec.»

«Ale co jste vlastně v civilu, já tady tomu nerozumím!»

«Já spisuju všelijaké hlouposti a tím se živím, » vykládal Hašek a — bůh mu odpusť — snad skutečně myslil, že jsem jako ten «tvrdoun cuksfíra» a neporozuměl bych mu, kdyby se mi představil jako spisovatel. Uhodil jsem tedy na něj přímo:

«Píšete taky do «Humorů»?[23] Jste ten Hašek známý v Praze z různých legrací?»

A tu se pokorně a usměvavě přiznal: »Poslušně prosím ano, to jsem já!»

Poručil jsem «tágšarži», aby odvedl ostatní «presenty» k četám. Osaměv s Haškem, zvídám:

«A co jste, člověče, prováděl, že vás zavřeli a že máte tak špatnou konduitu?»

Hašek klidně: «Moc věcí mám na svědomi, ale nikoho jsem dosud nezabil.»

«No — a co znamená to podvodník a lhář? Jen mi řekněte pravdu, jsem také Pražák a snad se mi můžete svěřit.»

Ale Hašek se mi nesvěřil. Jen se záhadně usmíval. Konečně pravil: «Kdybych vám řekl, že chci věrně a poctivě sloužit císaři pánu, tak byste mi to nevěřil, měl byste mne taky za lháře, tak co?»

Tehdy jsem mu ještě dobře nerozuměl, ale později jsem se přesvěděil, že byl v této prvé chvíli našeho seznámení ke mní dosti upřímný.

Ale měl jsem ho ihned rád. Denně se hlásil «marod», nerukoval a snažil se udělati si dobrou vojnu tím, že mi ochotně a dobrovolně posluhoval. Vynašel jsem pro něho důstojnější práci, psaní různých raportů, v čemž se tak zapracoval, že nemusil se už hlásiti k «marodizitě», aby zůstal doma. Pracovníkem byl věrným a spolehlivým, a měl tu velikou chybu, že rád pil, všecko, že zapáchalo alkoholem. Tak vypátral kam schovávám rum, který jsme fasovali. Z nedostatku nádob vymyl jsem kamennou láhev od erárního inkoustu do té vyfasovaný rum sléval na pozdější špatné časy. Leč rum se mi nápadně ztrácel: proto jsem si opatřil láhev na vlas podobnou, dal jsem do ní skutečný inkoust a postavil jsem ji na místo, kde dříve stávala láhev s rumem. Když pak Hašek přišel, dal jsem mu práci na dopoledne a odešel jsem řka, že jdu do Brucku-města do kádrové kanceláře[17].

6.

Zatím jsem obešel baráky a vrátily se druhou stranou do vedlejší kanceláře. Dělila nás jen prkenná stěna. Slyšel jsem zlostný hovor a plivání... Vrazím tedy do své kanceláře a tam se mi objevil krásný obraz: Hašek měl ústa celá černá od inkoustu a jeho host kuchař Perníček[16] také...

«A to vidím pěkné věci,» spustím co možno přísně,«už vám nestačí kořalka a tak mi chodíte na erární inkoust, vy ochlastové!»

Dále jsem však pro smích nemohl, vida trápení dvou uprskaných hříšníků a raději jsem odešel. U kuchyně zastihl jsem pak pilně kuchtícího Perníčka, jehož si kamarádi dobírali, ale on mne úplně ignoroval.

V kanceláři později našel jsem Haška též pilně pracujícího. Byl rozzloben. Mluvil se mnou jen služebně a prohodil též něco o zločinu proti bezpečnosti života, o nemístných žertech, které mohou míti smrt v zápětí a nešťastném národu, jehož synové sami se vraždí, atd.

Neodpovídal jsem mu. Zabral jsem se na oko do práce a po chvíli, vytáhnuv láhev s rumem, udělal jsem pořádný tah. Láhev jsem pak postavil na stůl. Pozoruje nenápadně Haška, viděl jsem, jak zneklidněl, jak jej láhev táhla k sobě nezdolnou silou, které se marně bránil. A aby se vysvobodil z toho očistce, náhle vstal a truchlým hlasem žádal:

«Pane šikovatel, mně je nějak špatně od žaludku, dovolte, abych se trochu prošel!»

«Jděte, ale k obědu ať jste tady!»

Hašek skutečně šel. Od dveří vrhl na mne vyčítavý pohled ... Sáhnu po láhvi a podávám mu ji se slovy:

«Nemáte chuť na doušek «ekrazitu»?»

«Snad by mi to udělalo dobře ...»

Přijal láhev, čichl k otvoru a rajsky blažený úsměv rozjářil mu jeho širokou tvář, když skutečně ucítil rum. Napil se, zaříhal a doložil s ulehčením:

«Teď už je mi dobře.»

«A což Perníček, nechtěl by si také přihnout? » nabízím.

«Když dovolíte, já mu donesu,» nabízel se ochotně.

«Ne, ať sem přijde!»

Věděl jsem, že by Hašek donesl do kuchyně nejvýše prázdnou láhev. Tak šel Jarda bez láhve. Perníčka přivedl. A když vyprázdnili společným úsilím mou láhev, nalezl jsem v nich zase staré dobré kamarády...

Dny ubíhaly. Hašek poctivě vojákoval a svým humorem získával všeobecné obliby. Měl ho rád i nadpor. Lukáš, který vždy choval sympatie pro umělce. Pak to přišlo. Měli jsme «maršberajt». Docházely «befely» a různé «fasuňky», ale těch prvých bylo více. Právě na můj svátek 24. června, když jsem dostal z domova od mé drahé ženušky s gratulací zásilku buchet a pečeně, bylo nám oznámeno, že do tří dnů odjedeme do pole a současně bylo zakázáno chodit do města. «Lágr» se nesměl opouštěti. Lukáš nařídil aby dvojnásobné «tágšarže» hlídaly vchody však shledám, že schází — Hašek s četařem Malovcem[18], čilým záložníkem, oba mazavkové. A poněvadž Malovec poslední leta před vojnou žil ve Vídni, byl malířem pokojů, napadlo mne: «Pro pána krále, snad ti chlapi neutekli flámovat do Vídně!.. .»

Možné bylo vše, vojáci před odjezdem do pole prováděli smělejší kousky. Ale co tomu řekne Lukáš! Za hodinu nechá si «antrétovat» celou setninu! Malovce a Haška jistě pohřeší! Věděl jsem, že ve svém «služebním» hněvu neušetřil by ani bratra ... Jak ty dva chlapce zachránit?... A tu mne napadla spásná myšlenka: hodím se marod na tyfus nebo choleru! Rozhodně musí to býti onemocnění s těmito příznaky!...

Vaněk dále humorně líčí, jak si dal přinésti vodu, špínou rozředěnou večeři rozlil po zemi a kavalci, do toho vyplival rozžvýkané buchty, pak počal řváti bolestí, poslal «tágšarže» na marodku, udělal si horečku, omdlel, jak mladý lékař konstatoval choleru, kterak přiběhl Lukáš plný smutku a obav, jak nařízena isolace baráku, nikdo k němu nesměl kromě Strašlipky (už tehdy Lukášova sluhy), který byl do jeho plánu zasvěcen a měl nařízeno přivésti Malovce a Haška, na něž se v tom zmatku, když se nerukovalo a jen desinfekovalo, zapomnělo. Druhého dne večer se konečně vrátil Malovec. Vaněk ho dal «dienstlich» zavolali k okénku a nařídil mu, aby se přidal k noční patrole a pátral v hospodách po Haškovi. «Chytrý» Malovec provedl úkol znamenitě: ráno se někdo zhurta dobývá do mé kanceláře. Otevřu a dovnitř se vevalí upocený Hašek s Malovcem, oba na maděru. Hašek salutuje a poslušně hlásí, že je tady, aby věrně a poctivě sloužil císaři pánu ... Nedal jsem mu domluvit a vyhnal jsem je oba, aby se šli vyspat...

Vlast byla zachráněna. Vaněk byl ještě téhož dne zdráv a Lukáš měl radost, že neztratil svého «dienstfíru».

«30. června 1915 byli[19] jsme na rakouském nádraží «navagonováni» a jeli jsme směrem k Rábu. Před Rábem byl «rast». Tam Hašek napsal na vrata vagonu své prvé charakteristické verše, které pro jejich důležitost otiskujeme přes to, že jsou v nich slova příliš silná:

 
Půda se nám pod nohama láme,
za h ... o ten život celý!
Párkrát se tu nachlastáme
a je po p... i!
A zase drkotal náš transport dále směrem přes Miškolc po zubožené trati k Samboru. Tuto cestu zbásnil Hašek v celém cyklu veršů, z kterého mám bohužel pouze část. Celek má býv. nadpor. Lukáš. Zde pouze několik prvých zpěvů:

7.

Cestou na bojiště
I.
Déšť na cestu nám monotonně zpíval, v korunách stromu vítr hrál a celý Bruck se na nás díval, kdo v lágru zůstal, ten se smál. A na nádraží na cestu nám hráli, pak domů šli, my jeli dál, a leccos jsme si cestou zazpívali, na domov každý vzpomínal. Zda domů se kdy ještě vrátí, zdá se štítem či na štítě... Tak sobě cestu každý krátí a krajina těž baví tě. Co hochú jelo touto tratí, kde jejich tužby, naděje! V dědinách pustých je to znáti, jak člověk zmizí než se naděje...
II.
Když nad Dunajem rozbřesklo se ráno,[24] my k Pešti drkotali přes Komárno a v Pešti potom bez vši velké slávy, my napili se trochu černé kávy a že tak brzo nebude snad mír, my soudili už z toho, že nám k tomu dali ementálský sýr. Také jsme shledávali k svému bolu, že tam prodávali vše bez alkoholu.
III.
A v jasný slunný den dál rozbíhá se dráha přes Rákoš[25], Asot[26], Hatvanu, kdos vedle ve vagonu harmoniku tahá ku osvěžení po ránu. Kol lány vlnící se kukuřice, toť požehnaná země Arpada, s veselým zpěvem kolem na vinice tu hejno ptáků zapadá. Tak jak by vojny nebývalo strastí vesele vyhlíží požehnaný lán... Kolem té krásy vagony však chrastí — sechs Pferde oder sechsundvierzig Mann[32].
IV.
Kde krajina je plná vína, kol silnic samé topoly, v močálech stáda vepřů líná, na lukách krávy s buvoly a čikošové kolem koní, nic nezměnilo se jak loni kol velké Kala-Kapoly[27]. Jen mužové, již zorali ty lány, kdes na severu v Karpatech svou krvi z jara zúrodnili hebounký svěži lesní mech...
V.
Pak Fü — [28] (nečitelno). Spousta stromů je obsypána třešněmi a bílé kostelíky v řadě čistých domů: pokoj všem lidem na zemi!... A v polích jak rudý mák právě potkáváme s raněnými vlak...
VI.
Hedalije vrchy[28b] nalevo se točí, napravo výhled do kraje, na jihu pusty mizí s očí, zvuk zazni v dáli šalmaje. Tam pasák starou píseň píská, v niž milenka si na milence stýská, jenž v cizi zem šel bojovat a zapomněl ji milovat...
VII.
Miškovec[29] větší město celkem, cukrovar a pár továren a víc než všech snad domů v městě fasád tu vidět kasáren. Tam přijeli jsme za večera[30], výlet to věru laciný, a prohlédli si pěkně v tichu, kde postaveny latríny. A nežli dále po té jedem, v guláši maso hledáš drobnohledem a k veliké své žalosti a zlosti, ze šálku lovíš jenom samé kosti. Nijak se nám tu nedaří — maso nám snědli Maďaři...

Navazuji doslovným opsáním zápisků Vaňka:

«Další cesta celkem bezvýznamná a fádní. Hašek a jednoročák Bílek[31] z ulejvandy dělají «Viehtreibry» (honce dobytka) po Haliči. Šli jsme pěšky pod vedením bláznivého majora Wenzla od Samboru až k Sokalu! U Sokalu ona památná bitva, kde dostal 91. p. pl. řádný výprask zprvu, ale poněvadž Rusové ustupovali, naposled byl slavný pluk na místě vítězem! Tam jsem provedl s Haškem, který se stal před tím ordonancem, prvý hrdinský čin. «Zajali» jsme asi 300 Rusů, ale ti na nás čekali a prosili, abychom je «zavedli za nás». (Viz vyprávění kap. Lukáše.) Byli jsme za to «zadáni» na velkou stříbrnou! … »

8.

Po delší pause Vaněk zaznamenává: «13. srpna 1915 v klidných «štelungách» někde u Zdiaru[33] nedaleko řeky Bugu, jako na letním bytě, spáchal Hašek tuto báseň:

vsi.jpg
,
Válečná báseň o vších.
Vy malá zvířátka, jež ve dne v noci
vždy znepokojujete hrdiny,
jit v šanc Vám vydáni a bez pomoci
šat prohlížejí každé hodiny,
Vám v dějinách též patři čestné místo,
neb strážím nedáte Vy spat
a bdělost zvyšujete, jak je jisto —
tak celkem vzato mám Vás rád.
Jste přítulná a v nejkrutější boje
Vy věrně provázíte vezdy nás,
Vy vešky malé — potěšení moje,
kdo před Vámi se neotřás?
Vy zaháníte dlouhou, nudnou chvíli,
když trochu zmlkne rachot děl,
dík za zábavu, již jste připravili,
o které dosud mnohý nevěděl.
Když košile se svleče v bázni boží,
šev každý prohlédnut, kde úkryt Váš
a otázky se kolem tebe množí,
otázky skromné: «Ty už je také máš?»
Ti neupřímní hledají je tajně
za tichých nocí když usíná kraj,
zda neviděl jich, úzkostliví krajně,
jak nehty ničí života jich máj.
A jiný veřejně, jak čest to muže žádá,
ten neleká se pravdy, nahoty,
prohlédne břicho, prsa, poškrábe si záda
a blůzu svleče, svleče kalhoty.
Přede všemi bez ostychu bije
staré i mladé, kde je nachází,
když pozoruje, že to ještě žije,
tu po druhé veš palcem dorazí.
A nezná milosti a nezná slitování,
rodiče hubí, níčí sirotky
v poledne, večer, i za doby ranní
a sirkou pálí bílé zárodky...
Leč marno vše — zas nové řady rostou,
jež útokem se ženou po těle —
a smutnou pravdu seznáš, hochu, prostou,
že nemáš svátku, nemáš neděle.
A po letech až v milém vnuků kruhu
děd o té válce rozpovi se rád,
jim o vších poví tam od řeky Bugu
a neopomene se při tom — poškrábat...
		

27 srpna 1915. Z našich krásných a klidných «štelungů» (kde 18. srpna na císařsky svátek byl «Dekorierung»: Hašek dostal, malou střibrnou a já pouze bronzovou[34] za «hrdinství« v bitvě u Sokalu - Poturzyce), nás včera vyhnali. Šli jsme od soumraku celou noc až teď do poledne, kdy rastujeme v malém lesíku[35]. Kde jsme, to nevím a také se o to málo starám. Hovím si natažen na trávníku, vzpomínám, píšu a poslouchám, jak to někde zuří a jak se při tom vojáci baví. Usnul jsem a zdálo se mi o domově. V tom mne probudí smích a hluk. Nade stál náš ptáčník Masopust (jeden z trojice Hašek, Strašlipka, Masopust), že prý mi nese novou báseň od Haška — «eště je teplá, pane šikovatel!» praví. «Dej mi pokoj!» odbudu ho rozmrzen, že mne probudili, «to budou zase vši, ne?»

Ale přece jsem si verše přečetl a hned opsal:

9.

V reservě

Není to příliš daleko za frontou, snad docela blízko bojové linie, ale jest tu přece hodně klidu. Voják se nachází a věnuje sám sobě. Zotavuje se, čistí se, odpočívá, a pokud je mu možno a má náladu, tedy se i baví. Obrázek zachycuje chlapce 11. setniny (Haškovy) v takové příjemné chvilce v záloze. Středem «švejkovin» je osel kompanie, který kromě žertů je též zdrojem — mléka.

osel.jpg
,
V reservě
Muniční vozy zprahlým letí polem,
zní kolem salvy našich děl,
šrapnelů píseň rozzvučí se kolem,
houfnic se koncert rozevřel.
Nám nepůsobí ale nijak na nervy
ve stanovišti naší reservy:
náš šikovatel Vaněk ten spí klidně dál
a když se probudí, tu s údivem se táže:
«Mně se tak zdá, že někde se to maže!»
A Krejčí v té pěkné šrapnelové bouři
dál cigaretu svoji volně kouří
a hornista v křoví sobě zvyká
peníze strkat do jedníka,
nejstrašnější však z válečné té psoty
jsou — Strašlipkovy staré anekdoty ...

8. září 1915. Po úmorných pochodech za ustupujícím Rusem (kam nás až chtějí zavést?!), mám zase po dlouhé době chvíli klidu. Jsme v Mlýnově[36] někde na blízku říčky Ikvy utábořeni dosti pohodlně ve vile Dra Wislockého[37]. Domýšlím se, že jsme někde vzadu, protože zde byli páni od generálního štábu a ti přece nelezou tam, kde je to horké. «Táta» Lukáš vybral si pěkný pokoj. A mne s ordonancemi umístil v pokoji vedle. Ležím, kouřit nemám co, tak poslouchám rozmluvu trojice «Hašek + Strašlipka + Masopust.»

Strašlipka: «Von Pámbu nic nenechá bez trestu. Na to jsem si vzpomněl, když jsem viděl tu řeku, co jsme přes ní šli. Dneska je to akorát rok, co jsme dostali na Drině nářez od Srbáků . . .»

A rozpovídal se široce o bitvě na Drině.

Masopust mu odporoval, že nemůže porovnávat Ikvu s Drinou, první že je potok a druhá že je řeka, přes tu že se už muselo «láfčit» a o bitvě že nemůže mnoho povídat, když hlídal někde v dekunku «ruchcakc» pana obrlajtnanta.

Hašek je chvíli poslouchal a konečně je okřikl, aby nekušnili, že žádnej nic neví, «ten vejprask ’sme přece dostali až 9. září ráno po Panence Marii a ne 8., tak si to nechte až na zejtra.»

«Ty můžeš nejvíc povídat,» rozčiloval Strašlipka, «když my ’sme se bili na Drině tak tě honili v Praze policajti — a vůbec mně připadáš jako ten švec z Vodňan, co k nám jezdil na jarmark. Von vůbec vojákem nebyl, ale když začal vo vojně povídat tak byl horší než starej feldcajkmajstr Grán z Vyšehradu. Von vám jednou v hospodě —

Hašek se chytil zoufale za hlavu.

«Franto, pro boha tě prosím, nech si to —!» Náhle dostal nápad, jak by se Strašlipky zbavil. «Hleď si radši živobytí, koukej, támhle jde pan obrlajtnant s hejtmanem Ságnerem do štelunku a nemá periskop!»

Strašlipka vylítl jako střela a hnal se za Lukášem s tímto důležitým nastrojem, na který mu nesměl nikdy zaponenouti, šel-li do zákopů.

10.

Dlouhý zápis z 11. záři je velmi obšírnou kapitolou, v níž Hašek opět hraje velmi význačnou roli. Kromě toho osvětluje originál známého ze «Švejka», zál. poručíka Duba, který chtěl každého jenom rozplakat a uděsit svým: «Vy mne neznáte, ale až mne poznáte — »atd. Nebyl jím nikdo jiný než «reservelajtnant» Mechálek[38], s kterým se Vaněk srazil někde u Podgorelců[39], když Lukáš odešed s půlí setniny někam kupředu, jeho zanechal u druhého dílu. Mechálek, pravý typ rakouského oficíra, nařídil unavenému a vysílenému mužstvu tu před nepřítelem «kvervisitu» a «konservevisitu». Vaněk snažil se toto rozhodnutí zvrátit, leč lajtnant Mechálek se rozlítil a začal řváti na Vaňka: «Habt acht! Teď dejte pozor, co já umím a dovedu! Vy mne neznáte, ale až mne poznáte, vy budete brečet! Nepřejte si mne poznat s té špatné stránky!...» atd., jak to Hašek dobře v por. Dubovi zachytil. Vaněk se nedal a došlo to tak daleko, že por. Mechálek zavolal 1 četaře, 1 desátníka a 1 pěšáka, vesměs Němce, Vaňka nenávidějící a poručil jim, aby Vaňka svázali a pověsili. Leč v nejkritičtější chvíli jako Majestát vystoupil z blízkého křoví Hašek; klidně, usměvavě zamíří k Mechálkovi, ručnici volně na řemenu přes ruku, postaví se «ruth« a praví:

«Pane lajtnant, počkají s tím věšením!»

Mechálek hrál zlostí všemi barvami. Haška ještě dobře neznal a nevěděl proto, s kým má čest...

«Co chceš, frajtře? » zařval na Haška. A ten s klidem:

«Pane lajtnant, předem vás upozorňuji, že není dovoleno tykat kde komu. Za druhé: abyste tak neřval, sotva tři sta kroků odtud je nepřítel a kdyby vás slyšel, nemusilo by nám to pak býti zrovna příjemné. O vás nejde, ale mohli by to odstonat právě nevinní ... »

«Tak si to nechte a mluvte, co mi přinášíte!» přerušil jej vzpamatovavší se Mechálek.

«Vám nic, ale zde panu šikováteli rozkaz od pana nadporučíka Lukáše, » odsekl mu Hašek.

«Dejte to sem!»

«Lituji, mám přísný rozkaz: pouze adresátovi! » srážel Mechálka Hašek a dal dopis Vaňkovi. Ten rozevřel jej, četl: « Jděte ihned s doručitelem — potřebuji Vás — Lukáš.»

Dále Vaněk praví: «Měl jsem Haška vždy rád, ale tento okamžik bych ho byl zlíbal, že mne od té potupy a násilí osvobodil, Leč — mizera! ... Později jsem se od něho dozvěděl, že celou aféru pozoroval již delší chvíli z křoví a vystoupil až když vyvrcholila, aby docílil dramatického efektu!»

Ale to už bylo lhostejno. Hašek si to «mazal» s Vaňkem k Lukášovi z Mechálkova dostřelu, který za nim hrozil: «Však ty mne ještě poznáš!.. » Vaněk mu rovněž chystal odvetu, ale zmatená situace příštích dnů jim zhatila plány ...

Nastal přesun k Chorupanům[40]. Rusové se vraceli a vytlačovali rakouská vojska z posic. «Jednadevadesátníci» se hmoždili celý den a noc kopáním zakopů. A jakmile byli v dírách, starali se pani od štábu hlavně o latríny. Zařizovány byly přimo s přepychem. Vaněk o tom píše:

«Latríny jsme si zařídili přímo s komfořtem. Dostali jsme «fasunk» «doppelte Portion Klosetpapíru» a k tomu ještě 13. maršbatalion[41], který naše trochu prořidlé řady doplnil, přinesl ze zadu od nějaké praštěné exelence další spousty tohoto papíru, takže jsem měl půl dne co dělat, než jsem to všechno na arch (jak rozkaz zněl), podělil. Večer nato řekl mi Hašek doсеla důvěrně:

«Voni ty kluci pitomí neuznají tu starost, co o ně má pan divisionář a nevědí, co je to hygiena! Víte, co s těma papíry udělali? Vystlali si s nima dekunky a teď na tom budou ležet, pitomci! Jsou to samí skopouni[42] od Prachatic, Oberplanu a Winterberku[43], zkrátka ten 13. baťák jsou samí tvrďouni německý a blbí, že na to snad budou dávat koncerty!» Odplivnul si a dodal: «Tak bych se něčeho na ten vztek napil, ani plivat už nemůžu!»

Dal jsem mu svoji «feldflašku», kterou mi vrátil prázdnou. Dostal náladu a začal vzpomínat na Prahu. V tom přijde Strašlipka a povídá:

«Tak jsem se sešel s jedním krajanem. Jako kluci jsme chodili spolu do školy, pak se mi ztratil ve světě a teď najednou ho tady, kluka pitomýho, najdu.»

«Jestli je takovej jako ty! » píchl ho Jarda.

«Nemel, ten prodělal kus světa, von byl až na italských hranicích! Ten, když byla muzika, tak vyházel celou hospodu! »

«Ale ’di, camro, » rozčiluje se Jarda. «Teď jsi povídal, že od školy jste se nevilděli a najednou jsi ho viděl u muziky!»

«Ale ty tomu nerozumíš, nechte si to povídat, to prasknete! Von vám jednou v Lišově vrazil do sálu —»

«Že nevrazil do tebe, bambulo, abys prasknul a dal nám pokoj! Ty jsi zrovna takovej, jako ty od 1ky! Dekunk jsi si vvtapicíroval klosetpapírem a ’dyž se tě starej zeptá, co to je hygiena, budeš štěkat, protože budeš myslet, že je to pes! Pro vás tak něco udělat, pitomci —!» A bruče zalezl Hašek do své díry. Věděl jsem, že ho žere ta blbost štábu s tím klosetpapírem a že na ni jistě spáchá satyrské verše. Nemylil jsem se. Ráno mi s líbezným úsměvem předložil verše:

Píseň o latrině
Též  jedna věc je, která důležitou
úlohu hraje za válečné vřavy:
tak často uzříš jámu nezakrytou
a dojem na ni nevyjde ti z hlavy.
Prostinká jáma, delší nebo krátší,
jak vykopala kde ji ruka pilná
a jak též pro potřebu všeobecnou stačí,
lať přes ni zapuštěna silná
a na té větvi, jako za podzimních tahů
na telegrafní ptactvo sedá tyče,
to už uzříš i zde společenskou snahu,
leč snaha ta se jiné věci týče,
Sem druh si vedle druha na okamžik sedá,
neb člověk tvor je společenský věru,
a za chvíli se opět od bidélka zvedá,
je-li upokojen plně v každém směru.
A někdo krátce tam a jiný déle šedí,
což okolnostmi různými se řídí,
někdo se usmívá a druhý nevesele
se tváří tak, jako když se stydí.
A někdo mlčí, urputně se tváře,
boleslně při tom obličejem kroutí,
a jiný hvízdá si oduševněním záře,
ten ani tam nikoho nezarmouti.
Zas mlčky s tváří filosofa jiný
a s klidem stoika starého Říma
dozadu zahledí se na své činy
a jiný takřka nad jámou tou dřimá!
A mnohý odbývá to v horečnatém chvatu,
by za chvíli zase přiběhl sem zpátky
a druhý aby odtud ani nevytáhl patu
a jeví nepokoj a jakési zmatky.
Též jiný znalecky o činech soudí,
neb ústa lidská kritisují ráda
a často i sem nesváry se vloudi,
a k vůli tomu, co v tu jámu padá!
A jáma plní se, až zasype se zcela
a místo ní zas vykope se nová,
jí zasvětí zas nová rána z děla
a historie pokračuje znova.
A včela zatančí a muší roje
i různých broučků oživí tu jámy,
jim nové vzejdou živobytí zdroje
a nejvíc vytěží z nich chrobák známý.
A jeho potomstvo, to bude vzpomínati
na dobu latrin, na žeň přebohatou
a bude vždy tu dobu vděčně zváti
čarovnou, bájnou dobou zlatou.
A na latrinách, opuštěných v dáli
horách, z jara rozpučí i fazulové květy
a zahradní tam záhon vzkvete nový —
pro básníka zas vzejdou nové vzněty...

11.

«Zaplať Pámbu, že ten cinta vypaď» ulehčil si Hašek, zatáhl se do svého kouta, vyňal z kapsy papír a něco psal.

«Pane šikovatel,» přistoupil ke mně Masopust, «Hašek zase dělá učenej ksicht. Buďto budem fórykovat — von to už dycky cejtí v nohách — anebo napíše ňákou pitomost, budete vidět!» zakončil a lehl si vedle mne.

Hašek zatím psal. Chvílemi se drbal. Bylo takové krásné ticho, že jsem počal opět klímat. Masopust už chrápal, Hašek stále vzdychal. V tom přiletěl Strašlipka a rovnou k Haškovi:

«Ty, poslouchej — něco bude!»

Když mu neodpovídal, šťouchl ho do zad:

«Poslouchej — Ságner povídal, že zase pudem — sedmá a vosmá už mají barajčaft, šestá už je napřed» — a stále šťouchal do mlčícího Haška — «a my taky pudem, starej to řek’ —»

«Tak je nech jít, ty troubo a nech mne na pokoji, » vybuchl konečně Hašek. «Až pudem, tak pudem, voni nás tu nenechají, neměj strachu, ani pro nás nepošlou ekvipáž — ale teď mi vlez na záda!»

Jen dořekl a už zase psal.

Strašlipka uražen ulehl vedle nás a záhy chrápal v duetu s Masopustem.

A Hašek vzdychal a psal a' psal. Konečně vstal a pravil, hledě na mne:

«Pakliže, pane šikovateli, nespíte, tak čtěte. »A podal mi svůj výplod. Čtu:

frajtr.jpg
,
Pláč gefreitra.[45]
Jsou různé tituly, jež možno dosáhnouti:
stát dvorním radou se a v ministerstvu sedět,
a jiný na frajtra se to snaži dotáhnouti,
by na hvězdičky své s pýchou mohl hledět.
 
Leč vyznamenáni to mnohdy klame,
neb frajtr utrpení překonati různá musí
a není nadávký snad na tom světě známé,
jejíž on výrazu teď chudák nezakusí.
 
A každý myslí dobrý že snad koná skutek,
když upozorniti se frajtra na to snaží,
Že z ústavu on idiotů asi útek' —
pak řekne se, že povýšení tebe blaží.
 
A nadávky se kolem neustále množí
a každý na tebe jen spatra se teď dívá
a při nejmenším slyšíš hovádko že's boží —
tak sláva frajtra věru divný odlesk mivá.

Když frajtr někam jde, tu různá slyší jména,
že zoologii si celou zopakovat může.
Tak divně jeho činnost nyní oceněna,
na jeho cestu nikdy nepadají růže.

Vším vinen je a vše se na něho jen sveze
a každý domnívá se nařknouti ho právem,
že frajtra pitomost na světě nemá meze,
tak smutně dopadá to s povýšence stavem.
 
A každý po něm urputně hodí kámen
a stranou odplivne si, jen z dálky když ho vidí,
s respektem tvým je nyní, hochů, amen
a ty se stydíš takřka nyní chodit mezi lidi.
 
A na lidská již nedíváš se ani ústa,
neb přesvědčen jsi neomylně jistě,
že vyjde z nich jen nadávka zas pustá,
jež mnohdy, bohužel, je zcela na svém místě...

Podotýkám, že tato frajtrovská jeremiáda je psána těsně po povýšení Haška na svobodníka. Stalo se tak v prvních dnech září. Přesné datum ve Vaňkové zápisníku schází.

Veršům předcházející scénu se Strašlipkou a Masopustem úmyslné kladu (věrně vzatu ze zápisníku) jako doklad k svému tvrzení, že figura Švejka vznikla sloučením Haška se Strašlipkou.

12.

mlyn1.jpg
,

«Za poslední sloku jsem Haška káral — »poznamenává Vaněk — «neboť jeho píseň si kde kdo opisoval, a já měl strach, aby přísní vojenští páni v tom hrachu a fazolích, vzešlých na latríně, neviděli podkopnou práci. Ale Jarda mě uklidnil:

«Jen kdyby byl, třeba na latrině, kluci by ho zblajzli skutečně jako fizuli...!»

17. září 1915. Na dnešek byla pekelná Šmíd[46] se tázal, proč tak činím a nespím. Řekl noc. Rusové do nás prali jako cikán do kobyly. Šrapnely a granáty nás přímo zasypávaly. Celý štáb se mi rozutek’ s meldunky, jen Hašek zůstal při mně. Lukáš běhal od muže k muži, já s Haškem za ním. Fähnrich Steiner se dekoval na dně «laufgrábnu», Lukáš mu zakopl o nohy.

«Der Teufel soll dich — »kleje — «který blbec se tu tak roztáhl?»

«Fähnrich Steiner[46], Herr Oberleutnant» — hlásí se Steiner. Lukáš běží s «pardonem» dále, ale my s Haškem bez pardonu šlapeme po fähnrichovi.

Když se to trochu utišilo a mohli jsme si prohlédnouti terén, povídá Lukáš:

«Nic plátno, Vaňku, musíte sebrat dva muže a jít tamhle —» a ukázal na malé návrší před námi — «a tam odtud se rozhlédněte, kde je ta baterka, co nám tu tak zatápí.»

«Děkuji pěkně!» myslil jsem si a mlčky šel jsem k svému štábu přemítaje, kde ty dva muže mám sebrat. Že tam nikdo dobrovolné nepoleze, bylo jisto. Zе štábu jsem našel jen Haška a Krejčího[47]. (Krejčí byl herec, podle zpráv bude u některé venkovské společnosti). Řekl jsem jim, oč se jedná a Krejčímu rozkázal, aby se šel mužstva zeptat, kdo půjde se mnou dobrovolně. Šel a za dlouhou dobu se vrátil hláse, že se nechce nikomu se mnou do předpolí, a na znamení, že on «na to taky neskáče», natáhl se na zem.»

«Tak co, Honzo —» pravím si — «půjdeš tedy sám!»

A na to Hašek:

«Já půjdu s vámi, sám nesmíte... A hned jdem, ať máme dřív pokoj! » rozhoduje jaksi zarputile.

Ohlásíme se Lukášovi, který nás pouze dva nechtěl pustit, ale konečné si dal říci. Šli jsme, vlastně lezli na určené místo. Však to bylo nebezpečné! Sotva jsme ulezli asi sto kroků, strhla se v našich posicích taková střelba, že jsme přimáčknuti k zemi ani nedýchali. Naši něco uviděli a pálili do nás. Bohudíky — měli vysoký «aufsatz». A ten mizera Hašek, když to polevovalo, recitoval mi vypravování vysloužilcovo z Čechova cyklu «Ve stínu lípy», ono místo, jež se tak hodilo znamenitě na naši situaci:

«spousta kuli nám kmitala se, bzučíc kolem zraků,
Jak chroustů     	 roje v létě  za soumraku — — —»

V náhlé pause slyšeli jsme hromování Lukášovo, že bez jeho rozkazu nesmí nikdo vypáliti ani ránu, leč v zápětí nová bouře střelby z obou stran. Tak jsme leželi vedle sebe až začalo — svítat.

« Hrome, to bude špatné! » bručím.

«Áále — my se tam doškrábeme a bude to! » A Jarda začal housenčí pochod, já za ním. Šťastně, nepozorováni dolezli jsme na kopeček a tam se ukryli. Úkrytů tu bylo dost a takových, že mi v nich Hašek zmizel a ne a kde ho najít. Celý den jsem zůstal sám a vypozoroval, kde stále štěkající baterka jest. A za soumraku opět «decken» nepřítelem i vlastními trnitou cestou zpět. 3 hodiny jsem potřeboval k přelezení této 300 m vzdálenosti! Naši vrtáci, ačkoliv byli Lukášem na nás upozorněni, pálili jako hluší. Konečně byl jsem u vorpostu. Ten kluk skopounský na mne namířil, i když jsem mu řekl, kdo jsem. A: «Halt — liegen bleiben — ništ muken! » Byl by mne snad zastřelil, náhodou přišel však kaprál s «ablézunkem» a ten mne vysvobodil.

Hlásiv se Lukášovi sdělil jsem nejprve, že jsem Haška ztratil a pak, co jsem vypátral, že za kopečkem v údolíčku, chráněném křovinami, byla horská baterka a kus dále na právo celé hnízdo mašingeveru. Vše jsem přesně označil, Lukáš podal můj meldung nazad a za půl hodiny zastřelovala se v ta místa naše artilerie. Pár dobrých ran — a měli jsme pak pokoj, ruská baterka doštěkala.

Hašek se vrátil až druhou noc. Ublácen, zamazán podle předpisu, čepici mistrně prostřelenou, hlásil se mi, že jde spat. Sotva se držel na nohou. Jeho žádosti jsem vyhověl a čekali jsme jen dychtivě se starým co bude meldovat.

13.

sokal.jpg
Bojiště u Sokalu

Konečně se prospal (12 hodin to trvalo!) a prvé jeho bylo:

«Tak bych kouřil!»

Nabídl jsem mu cigaretu. Zapálil si a pravil:

«Kdyby tak byl šluk rumu!»

Podal jsem mu polní láhev. Přihnul si a bylo vidět, jak je spokojen. Ptám se ho tedy, co vlastně dělal a jak se mi ztratil.

«Nо — jak jsem se ztratil! Tam v té muldě jsem vás viděl a měl jsem něco v botě, tak jsem se zul, a než jsem byl hotov, po vás nebylo ani památky a hledat vás nebylo ani možné. Jak jsem vystrčil hlavu, už do mne stříleli naši i Rusové jako blázni, tak jsem si lehl pěkně na trávu, sluníčko pěkně hřálo a blaženě jsem usnul a probudil se až za tmy. No — a už jsem tady a teď, prosím, jdeme k starýmu meldovat.»

Tak jsme šli meldovat. Cestou jsem rozmlouval Haškovi, aby se s dírou v čepici příliš nechlubil, neboť vypadala tuze podezřele. Každý poznal, že kdyby ta kule prošla čepicí posazenou na hlavě, musela by též provrtat lebku. Ale Hašek si to nedal rozmluvit, to že je «poctivá a spravedlivá rána». A tak když se meldoval, hlásil i tu díru. A bylo mu uvěřeno, byl toho dne největším hrdinou pluku, byl «zadán» na kaprála a se mnou společně na velkou stříbrnou. Místo velké dostal však v neobyčejně krátké době, hned třetí den, malou stříbrnou a já nic, protože přý jsem konal jen povinnost! Tak to stálo v rozkaze — a bylo to. Ale Jarda nosil hlavu vysoko, usmíval se potměšile a ten den se se Strašlipkou ani nehádal. K večeru do díry a napsal tento

Dopis
Můj přijmi pozdrav z cizí země,
z dalekých krajů, za horami, lesy,
tak z dlouhé chvíle básník ze mne,
jenž tobě píše z Povolyní[48] kdesi.
 
Je právě klid, přestala děla hřímat
a útok Rusů odražen byl včera,
tak možno s pokojem svou cigaretu dýmat
a tobě psáti klidně za večera.
 
Je podzimní den, jakých mnoho v září,
již listí žloutne a se stromů padá.
Kdy uzříme se, neni v kalendáři,
snad dlouhá ještě dnů uplyne řada.
 
Tím milejší mně proto každá zpráva
z milých mně míst, i vyplň přáni moje,
by člověk, když vší naděje se vzdává
přec dostal sem zas jednou psaní Tvoje.
 
Zas západ v červáncích zahořel celý
a ruské vojsko ustupuje zpátky,
zítra snad začnem nový koncert s děly...
S pozdravem na všechny končím svoje řádky.

21. záři 1915. V tomto zápise vystupuje Hašek jako spravedlivý zastánce vojáků I. čety, okrádaných šaržemi o tabákové fasuňky. Starý spor Vaňka s por. Mechálkem zdá se vésti k nové srážce, jež však umirňující radou Haška Vaňkovi oddálena.

14.

zakop.jpg
,

23. září 1915. To byl ten památný den, kdy se Vaněk viděl s Haškem naposledy. Tu noc byl Hašek zajat. Nic nenasvědčuje tomu, že by tak Hašek učinil po delší přípravě. Šel-li na ruské bojiště s tím úmyslem, tedy ponechával věc zcela náhodě. Tato lhostejnost a bezstarostnost odpovídá též Haškově povaze.

Vaněk zaznamenává:

«Nějak je to s námi horké! Dnes jsme fasovali rum, špek, deky, dvojnásobné porce kukuřičného chleba i cigarety! Tážu se, tím nadělením nevalně potěšen:

«Hašku, ty míváš někdy dobré názory — nekoukej po tom rumu! — nenapadá tě něco?»

«O tom fasuňku? Soudím, že tu dlouho nebudem. Dnes v noci jsem měl telefónku, poslouchal jsem, jak mluví regiment s brigádou a s baťáky — no — a moc jsem nebyl potěšen. A teď zase tohle — tak říkám — něco se stane.»

«Já jsem byl na dnešek auf, byl jsem se starým u Ságnera —» vmísí se do řeči Strašlipka — «měli moc dlouhý bešprechunk, já nevím, co si povídali — když jsem poslouchal u dveří, tak mě Ságner vyhnal k jeho fajfkovi — tak nic nevím, jenom to —»

«— že nic nevím a že jsem camra! » přeruší ho Jarda.

«Ale ’di, ty máš teď ňák moc rozumu, co máš ty metály a cejtíš toho kaprála! » zaryl Strašlipka.

«A ty se cejtíš, když jdeš na latrínu, a beztak Ságner jenom podle smradu poznal že jsi u dveří!» odsekl Hašek.

Rozmluva byla ukončena odvoláním Strašlipky k Lukášovi.

Později šel jsem se v průvodu Strašlipkově podívat po štelunkách. Nálada z rumu — každý jej dostal plný šálek — se dostavovala. Latríny byly stále plné — špek a rum a drolivý špatný chléb!... Strašlipka starostlivě uvažuje:

«Tolik rumu najednou, to není dobré! Kluci budou spát jako pařezy! Von tak šluk nebo dva dělá dobře, ale celá feldflaška najednou je moc. To když jsem byl se starým v zimě v Karpatech na Velký Zolobině[49], taky přišel takovej velkej fasuňk, a co z toho bylo? Kluci se večer vožrali jako dobytek, posti nám usnuli a půl kumpačky do rána vomrzlo na nohy. Teď sice nemůžou vomrznout, ale budou spát jako pařezy a když si něco stane, tak jsme v hajzlu.»

A tak se také stalo. Strašlipka, «pucflek» nejopovrženější tvor v armádě, rozuměl vojně lépe než generálové. Tu noc jsme byli tam, jak on se drasticky, ale výstižně vyjádřil: «v hajzlu»…

Večer 23. září. Situace se mi dočista nelíbí. Rus nápadně ztichnul. Nálada u nás dobrá. Důstojníci měli bešprechung a šli klidně «domů». Venku zůstal jen inspekční důstojník Steiner. To je ten pravý, myslím si, a Mechálek po něm — no, nazdar! Navštíviv ještě Haška, který «bydlel naproti» s Frantou (Strašlipkou) a čoklem z Torgovice, zalezl jsem do svého kvartýru, který jsem obýval s hornistou Šmídem. Nařídil jsem mu, aby do půlnoci byl vzhůru a pak aby mne vzbudil. Ale nespal jsem. Měl jsem stále temnou předtuchu čehosi zlého. A snad i proto, ale stalo se mi to za války několikráte, zjevila se mi v polosnu má drahá nebožka matka. Ačkoliv si na sny nepotrpím, přikládal jsem jejímu zjevení určitý význam. Dívala se tak varovně ...

Vstal jsem a začal «pakovat». Udiveny Šmíd tázal se, proč tak činím a nespím. Řekl jsem mu, aby dělal, co chce, že může jít spat, a když jsem se připravil k «abmarši», vyšel jsem ven.

Noc byla klidná. Daleko na levo houkala děla. «Leuchtrakety» jasně svítily. V předpolí klid, hrobové ticho. Jenom jsem rozeznával naše «vorposty» před drátem. Sem tam zavyl pes, až to v tom tichu zamrazilo. Chtělo se mi s někým pohovořiti. Vyhledal jsem Steinera. Byl sice v «beobachtungsštandu», ale klímal. Zašel jsem k Haškovi — spal jako zabitý, úplně svlečen, pouze v košili... «Svatá prostoto!» pravím, ale odpovídá mi pouze Lukášův čokl nevrlým zavrčením ...

Bloudím tedy pó zákopě sám, až potkám Šmída. Měl o mne starost. 17letý hoch, dítě! Dal se na vojnu dobrovolně. Stýská se mu po šumavské dědině a matce. Je mi ho líto. Voják Jeho Veličenstva! O půlnoci poslal jsem ho spat.

Jsem zase sám. Por. Mechálek nastupuje službu. «Was suchen Sie hier?» ptá se mne služebně. Neodpovídám mu a jdu dále. V půl třetí jsem zase k němu přišel. Spal, opřen jsa o střílnu, hlavu maje položenu v dlanich. Sejmul jsem mu s krku dalekohled, ani se nepohnul, a díval jsem se, pokud to šero dovolovalo, před sebe. Ticho a nálada byly tak velebné, že jsem zapomněl na hněv k Mechálkovi. Dívám se stále s jistotou, vidím hýbající se Rusy. Mechálek spal…

15.

mlyn2.jpg
,
Comment on the picture[57].

24 záři 1915 večer[50]. Že jsem posud živ a zdráv, mohu děkovati pouze svému štěstí a vidině.

Hlídaje v noci za spícího por. Mechálka, dočkal jsem se. Jak mlha stoupla rychle vzhůru, vidím náhle Rusy. Bylo zle. Vlevo i vpravo houfy jejich blížily se k nám. 200 — 300 kroků — co je to? Zacloumám spícím Mechálkem. Procitne a je drzý. Vytrhnu revolver a ukážu mu do předpolí. Roztřese se strachem. Myslí, že ho chci zastřelit. «Pane, snad byste nechtěl — » pláče a je zcela bezradný.

Zanechávám jej a vypaluji do vzduchu tři rány na poplach. Ale bylo už pozdě. Vlevo byli Rusové již v zákopech a vpravo se to bilo jako zvěř. A na nás se hrnou jako lavina...

Skočím k Lukášovi, probudím ho, pak rychle do svého dekunku, kde Šmíd už čekal, navléknu svůj vak a šups pro Haška a Strašlipku. Spali dosud svlečení a na moje zvolání: «Vzhůru! Rusové jsou tady!» pravil rozespalý Hašek:

«No — snad nebude tak zle!» ...

Dále jsem se u nich nezdržoval a hleděl se ztratit. Lukáš nařizoval IV. četě na levém křídle «Links seitwerts», ale řekl jsem mu, aby raději šel «laufgrábnem gradaus». Musil jsem ho odtáhnouti, neboť chtěl stále provésti nějaké «hrdinství»...

Bez data, o několik dní později. Po odpočinku «sehnán» měl náš třetí batalión 72 mužů, včetně důstojníků, šarží a kuchařů. Haška došel lístek od spisovatele Kuděje[51], odpověděl jsem a dostal odpověď.

Dodatek. Z Brucku jsem byl volán (patrně značně později) k soudu, k výslechu, co vím o Haškovi, spáchal prý nějakou «báseň či článek o Franz—Josefovi»[52]. Vylíčil jsem ho tam jako nejvěrnějšího a nejstatečnějšího obránce «širší vlasti», který byl dvakrát vyznamenán!

Tu poznámky Vaňkovy končí a končí též všechen můj materiál. Podaří-li se mi nalezli další, otisknu jej s touže věrností a prostotou jako tento. Nemohl jsem nic měniti a zlepšovati, měl-li jsem zůstati v rámci a pravdivým a chtěl-li jsem dosíci toho, aby každý jasně porozuměl Švejkovi. Toto jest prostředí, z něhož vyšel «Dobrý voják Švejk» a v němž Hašek žil.

16.

masopust.jpg
Bohuš Masopust. Ptáčnik z Malé strany, jeden ze známí trojice Hašek + Strašlipka + Masopust

Posledního z trojice Hašek + Strašlipka + Masopust, tedy Bohuše Masopusta, podařilo se mi nalézti posledního. Snad proto, že jsem ho měl tak blízko. Věděl jsem od Strašlipky, že je na Malé straně ptáčníkem, že «barví ptáky na modro, zeleno a žluto», že ho zná každé dítě, ale ono tomu tak doslova nebylo. A on sám, ačkoliv četl mé zápisky o Haškovi a o sobě, jen se spokojeně usmíval, ale nepřihlásil se.

Konečně nalezl jsem jeho ptáčnický krám pod zednickým lešením na rohu Karmelitské a Prokopské ulice na Malé straně. Krám jsem našel, ale ptáčníka nikoliv. Někde lítal.

Jeho paní mne mile uvítala a potvrdila: je to on, Haškův kamarád, pořád prý se chce »ke mně vypravit, ale vždycky mu do toho něco «přijde» …

Čekám tedy v krámě. Úzká a vysoká místnost. Stěny od země až ke stropu jsou obloženy klecemi. V nich ponejvíce holubi, pak kanáři, stehlíci a jiné ptactvo nebeské. V místnosti plno ptačího halasu a nepříjemného zápachu. Jeden rozpustilý holub postříkal mi kabát. Malá bílá myška čichala mi k ruce, podepřené o malou klícku. Mám ptáky rád a tak jsem rád čekal.

Ale Masopust nepřišel. Zastihl jsem ho doma teprve při druhé návštěvě. Vítal mne vesele. Vysoký, vyholený (teprve nedávno, na obrázku má knírek) s bystrýma očima. Chápu, že zapadl do známé Haškovy trojice.

Rozhovořil se s chutí o Haškovi a vojně. Na tu vlastně rád nevzpomíná, ale na kamarády, kteří mu ji, jako on zase jim, ulehčovali.

Vyprávěl mi totéž co Strašlipka, Vaněk a Lukáš. Neopakuji proto podrobnosti. Šel jsem si k Masopustovi jen pro potvrzení pamětí a pro obrázek. Ten mi dal. A vyštrachal ještě verše, které Hašek napsal na stěnu vagonu. Tytéž přinesl mi p.Toncer[53], bývalý svobodník setniny Haškovy. Je zajímavo, že oba je uměli nazpamět. Opisuji je:

NAZDAR!
Haličí jedem —
plno rozbitých tu tašek,
čemuž se obdivuje spisovatel Hašek.
A tak každý domek zkoumán —
I kroutí nad tím hlavou
vag. komandant p.Hofmann[54].
Krajina ta velmi pustá,
láká také Masopusta;
a hory vysoké jak Sněžka;
nadchly «freiwiliga» Ježka[55];
a všude vidět něco novýho,
Halič po prvé vidi herce Krejčího[47].
A když do zákopů ranní padá rosa,
nic nového pro Rákosa.
Huculských dívek[56] vnadná tílka     	
dvojsmyslně lákají kaprála Bílka[31].
A tak vesele tu vojnu ve vagonu vedem
dál na bojiště ve dne v noci jedem.

A ještě něco jsme si pověděli s p. Masopustem, co oba adresujeme těm, kteří nad našimi vzpomínkami ohrnuli nosy. Říkáme to prostě a klidně, neboť známe příčiny nepřízně. Na pravdě nelze nic měniti. A ta je předností našich vzpomínek. Napsal-li někdo, že vzpomínky na Haška «jsou vrtáctvím, že si je redakce» Č. slova «cucá z násadky a verše že jsou podvrženinou», pak je to tak ubohý doklad novinářské zášti, že nutno jej odbýt jen podobně: na takové vrtáctví neodpovídáme. Ale jsme ochotni pravdivost pamětí o Haškovi a jeho prací dokázatí svědky. Zde jsou adresy hlavních, jichž možno se dotázati: Jan Vaněk, majitel drogerie v Kralupech nad Vltavou, František Strašlipka v Hostivicích u Prahy a Bohuš Masopust, ptáčník v Praze III., roh Karmelitský a Prokopské ulice proti Tržišti. Račte si pánové, posloužiti...

Remarks

Jomar Hønsi, 2013

[1]František Strašlipka: 19.2 1891 Hostivice - † 21.9 1949 Veselí nad Lužnicí. Lived most of his life in Hostivice near Prague. It has been claimed that he met Hašek before the war, and even visited "U kalicha". This story is unconfirmed, and probably an urban legend.

[2]Rudolf Lukas: 11.10 1886, Oradea † 22.2 1938 Praha. Registered in Kriegsarchiv (Vienna) with "Heimatzuständigkeit Prag". Officer of Bohemian-German nationality, took part at the beginning and end of the campaign in Serbia, also in the Carpathians in February. Rank: Oberleutnant from 1 January 1915. Morávek's Czech writing of his name is a distortion: he always wrote his surname Lukas, even in post-war Czechoslovakia (VHA, Milan Hodík).

[3]Vincenc Sagner: 13.3 1884 Zámrsk - † 22. 7. 1927 Praha Bohnice. Registered in Kriegsarchiv (Vienna) with "Heimatzuständigkeit Böhmisch Brod". Veteran from Serbia, and commander of the 3rd field btn. from 3 July 1915. Distinguished himself at Sokal and was awarded the German "Iron Cross". Oberleutnant (promoted to Hauptmann on 1 September).

[4]Franz Wenzel: 12.9 1866 Niederhanichen - †12.7 1929 Reichenberg Registered in Kriegsarchiv (Vienna) with "Heimatzuständigkeit Ober-Hanichen". Promoted to Oberstleutnant on 1 July. He was commander of Hašek's 12th march btn., from 12 July commander of the 2nd field btn, and from 13 to 18 September interim regimental commander due to illness further up the command chain. Under investigation for cowardly behaviour after the battle of Sokal. Veteran from Serbia where he was btn. commander.

[5]Jan Vaněk: 23.5 1888 Žižkov - † 25.8 1927 Praha. Stabsfeldwebel, in civilian life "drogista" from Králupy nad Vltavou. He has many traits in common with his fictional counterpart, perhaps the one that is closest of all the "models". His diaries were eventually found and made public by Jaroslav Šerák 2014.

[6] St. Sambor: Stary Sambor (now Старий Самбір): town west of Sambor. This account conflicts with information from Jan Vaněk and Bohumil Vlček that MB12/IR91 arrived in Sambor by train. Why would they need lodgings when trains were at their disposal? Lukas perhaps mixes St. Sambor with Sambor?

[7] Ščeršč: Szczerzec (now Щирець), a town south west of Lwów

[8] Lozów: probably Lasowa (now Лісові) near Gologory.

[9] Borščow: probably Borszów (now Борщів), a village by Przemyślany

[10] Burjatin: town between Mosty Wielke and Sokal. IR91 marched past it on 22 July 1915.

[11] Rutki: Rudki (now Рудки), town between Sambor and Lwów

[12] Jaroslav Kejla disputes this story. There is no mention of any sentence of 3 years for desertion in Hašek's military record (there is no recorded sentence at all).

[13] Torgovice: Targowica (now Торговиця), village near Mlynów

[14] Jan Vaněk's diaries/notes - discovered in Králupy nad Vltavou in May 2014

[15] Otto Wimmer - Hauptmann, model for Dauerling? Commander of the 13th March btn, joined IR91 field unit on 15 August. Veteran from the campaign in Serbia. The whole story smells of mystification. Lukas was named commander of the 4th march company already on 1 June, a month before departure. Wimmer had a higher rank than Lukas and would surely not have been replaced by him. If anything he might have been replaced by Wenzel as commander of the 12th march battalion. A captain as a company commander is unlikely. Dragging his horse to battalion report? A good story that could be taken straight from Švejk.

[16] Perníček - lent traits to Jurajda? Check first name

[17] Kaderkanzlei in Bruck. "K.u.k Platzkommando", Kirchengasse 27.

[18] Malovec: model for Peroutka? No trace of hime in Vienna address book (1914) or in IR91 Geschichte

[19] This date contradicts Vaněk's earlier account: on 24 June they were informed that departure was in three days. The departure date of 27 June is upheld by Jaroslav Kejla. Vaněk's diary gives the time of departure precisely at 30 June, 8:15 PM.

[20] The battle by Sokal took place in late July, not in August.

[21] This section contains a number of errors. Steinsberg was the regimental commander, not Wenzel. Vaněk was awarded a bronze medal on 18 August, Hašek a silver medal, 2nd class. The story of the 300 Russians is not mentioned in any of the diaries (Vaněk, Eybl, nor by Vlček), and Hašek's Belohnungsantrag (ÖSTA/KA) does not mention it, so this is definitely NOT the reason why Hašek was awarded the silver medal, 2nd class.

[22] The Danish Red Cross were active in Russian POW camps.

[23] Humoristické Lísty, satirical magazine that Hašek often contributed to.

[24] Indicates arrival in Pest on 1 July, 1915, morning.

[25] Rakoš: Rákos, railway station in Budapest

[26] Asot: Aszód, town north-east of Budapest

[27] Kal-Kapola: Kál-Kápolna, railway station between Budapest and Miskolc.

[28] Fü----: surely Füzesabony, mentioned also in Švejk.

[28b] Hedalije vrchy: some hills to the north. Unidentified.

[29] Miškovec: Miskolc, the largest city in north western Hungary.

[30] Indicates arrival in Miskolc on 1 July, evening.

[31] Einjährigfreiwilliger Bílek is amongst the many not mentioned in "IR91 Geschichte".

[32] In Švejk: Acht Pferde oder achtungvierzig Mann.

[33] Żdżary, village by the river bug, 15 km north of Sokal. IR91 was stationed here (as reserves) from 3.8.1915 to 27.8.1915.

[34] Vaněk has earlier stated that both got a "big silver".

[35] Podberezie (now Пiдбереззя) at 19:00 28.8, "Grosse Rast" (IR91 Geschichte).

[36] Mlynów (now Mлинiв), town 20 km north of Dubno.

[37] IR91 Geschichte:"Regimentskommando in Pfarrhaus (vicarage) von Mlynów".

[38] Reserve ltnt. Emanuel Michálek arrived with the 13th march btn. at Żdżary on 15 August. Seems to have been partly role model for lt. Dub.

[39] Pogorelcy (now Привільне). The easternmost point IR91 ever reached, positions from 9.9. to 17.9. evening.

[40] Chorupan (now Хорупань). IR91 withdrew from Pogorelcy and took up new positions at Chorupan west of the Ikva river in the night of 17/18 September, starting at 8 PM.

[41] Here Vaněk must have meant the 14th march btn. that arrived on 18 September. (The 13th m. btn. joined the regiment already on 15 August).

[42] Skopoun (also skopčák): derogatory term for German (kraut, jerry)

[43] Oberplan, Winterberg: towns in the (until 1945) German-speaking parts of South Bohemia, now Horní Planá and Vimperk.

[44] Bohuš Masopust, bird trader from Malá Strana. Not mentioned in "IR91 Geschichte".

[45] Hašek was promoted to "Gefreiter" (lance corporal) after the battle of Sokal.

[46] Šmid and Steiner: not mentioned in "IR91 Geschichte".

[47] Leopold Krejčí: actor, present on a picture from Żdżary, 18 August 2015.

[48] Volhynia: former Russian and Polish province, now in Ukraina.

[49] Velký Zolobin: not identified.

[50] Surely a mistake, must have meant in the morning.

[51] Zdeněk Matěj Kuděj (1881-1955), writer and a close friend of Hašek.

[52] In Kiev on 30 July 1916 Hašek published "The story of the picture of emperor Franz Joseph", which led Austrian authorities to charge him with high treason.

[53] Toncer: lance corporal (Gefreiter) in Hašek's company. Not mentioned in "IR91 Geschichte".

[54] Hofmann: not mentioned in "IR91 Geschichte", but present on a picture from Żdżary, 18 August.

[55] Ježek: not mentioned in "IR91 Geschichte".

[56] Hucelské: refers to the Hutsul people in the Carpathians.

[57] This picture is almost certainly from Żdżary where on 17 August 1915 soldiers set fire to the windmill to celebrate the Emperor's birthday (18 August).