Josef Švejk

Documents

Vojenské figury

které spisovatel Hašek zvěčnil v románě "Dobrého vojáka Švejka"

Napsal Bohumil Vlček

Čes. Budějovice, dne 20.března 1956

© 2012 Památník Národního Písemnictví

About the web version

obalka2.jpg
,

This is the web-version of a document produced by Bohumil Vlček in 1956, stored in "Fond Zdena Ančík" at Památník Národního Písemnictví, Prague. It has never been published, although some Hašek-experts refer to it in their publications. It is the second of three documents Vlček wrote about his time in the Austro-Hungarian army in 1915.

Bohumil Vlček was a companion of Jaroslav Hašek in the Austro-Hungarian 91st Infantry Regiment from the spring of 1915 until Vlček was injured at Sokal at the end of July. In this six page type-written letter to Zdena Ančík he writes down his reminiscences of the assumed real-life models of some of the characters in Švejk, as well as a short note on Hašek's brother, Bohuslav.

Written 40 years after the described events, errors and inaccuracies are to be expected. Where elements of doubt exist or contradictions appear, I have added footnotes (in English). Further footnotes may have a pure explanatory purpose.

Acknowledgements: Jaroslav Šerák proofread the HTML page. Also thanks to the helpful employees at Literární archiv Památník Národního Písemnictví. On 27 November 2012 they provided the document and permitted me to photograph it.

Related literature

Jomar Hønsi, 2013

Plukovník Schröder

chytil.jpg
Chytilův adresář 1915 has no Schröder listed in the Replacement Cadre.
V době války nastoupil činnou vojenskou službu a byl velitelem Náhradního praporu / Ersatzbaonskádru :/ p.plu, u 91 v Čes. Budějovicích, pozdeji i krátký čas v Mostě n/Litavou[1]. Starý vážný pán, pamatuji si jak ve výročí den oslav bitvy u Custozy nařídil nastoupeni mužstva celého ersatzkádru, kterému pak řečnil o udatnosti rakouských vojsk v Italii pod velením maršála Rádeckého, aby pak do nás vlil tradici rakouské armády. Jinak neškodný pán. Velitelem brigády na frontě nebyl jak Hašek ve svém románu uvádí[2].

Hejtman Wenzl

později podplukovník, mirné povahy, více bázlivec, jinak spravedlivý důstojník, byl velitelem II. polního praporu p. pluku 91 již na srbském bojišti. U kádru pak převzal velení XII. pochodového praporu /Marschbaonu/ s kterým jsme pak odejeli na Ruské bojište.
wenzel2.jpg
Franz Wenzel's record in Rang- und Einteilungslisten. © ÖSTA.
Nebyl tudíž velitelem tohoto praporu hejtman Ságner, jak v románě uvedeno. Již při vyvagonování pochod. praporu ve Striji [3] v Haliči nařídil velitel praporu plnou válečnou výstroj i výzbroj a bajonet auf. Pak prapor dědinami Haliče, válečně zajištěn až na frontu na Zlotou Lípu u Přemyšlan. Když prapor dorazil k pluku a byl rozdělen na částí pluku, byl Wenzl ustanoven opět velitelem II. pol. praporu. Posledně jsem s ním mluvil u Sokalu, když jsa raněn na cestě na plukovní obvaziště, mě zastavil a tázal se na situaci na bojišti.

Bázlivost Wenzla byla příšerná, to svědčí z vyprávění jeho sluhy. Když jsme byli v Itálii na frontě, vyprávěl jeho sluha toto: Pana oberstleitenanta Wenzla nesměl nikdo z podřízených oslovovat hodností - nýbrž krátce "Wenzl " -on říkal: ”Der feind herd zu" - proto zakazuji mě titulovat - neboť nepřítel slyší. Sám pak nosil čapku obyčejného vojáka - bez šiltu, aby jo skutečné nebyl jako důstojník poznán.

Při pochodech do zákopu a zpět za dělostřelecké palby nepřítele udělal nieder a všech deset ordonanců a sluhů muselo lehnout na něho, tak aby byl kryt v předpokladu, že granát usmrtí dříve sluhy než-li jeho. Podobných případů bylo ještě více, které svědčili o jeho bázlivosti. Tací lidé byli veliteli a zodpovídali za sta životu jim svěřeného mužstva.

Hejtman Ságner Vincenc

sagner2.jpg
Vinzenc Sagner - cz: Čeněk Ságner

/po našem Čeněk :/ tipický rakouský důstojník, řízný /: štram :/ vyžadoval discipliny jinak spravedlivý, spoléhal se více na poddůstojníky jak na důstojníky, narodnostně nezaujat, znal jen dobré vojáky, dbal toho, aby mužstvo dostávalo řádné příděly, v poli se staral, aby menáž přišla až do zakopů. Ságner byl nepřítelem rechňáků, židů a ulejváků. Rechňáci měli z něho velký vítr. Hejtmana Ságnera tehdy nadporučíka, poznal jsem již v roce 1911, kdy jako velitel transportu rekrůtů - nás vezl z Čes. Budějovic do Jižní Dalmácie do zátoky Kataro. Ve Víd. Novém Městě měli jsme v dragounských kasárnách odpočinek a zároveň menáž, která byla špatná, tu udělal Ságner velký výstup a všichni rechňáci museli nastoupit, aby je o špatně menáži přesvědčil - náhradou pak dostali jsme každý muž po 10 dkg. salámu.

V poli na srbském bojišti po prvém rückzugu, kdy zůstal veškerý proviant v Srbsku, staral se, aby jeho kompagnie měla příděl chleba a i jednu porci do předu. V Srbsku v bojích na Drině neutekl od kompagnie, jak to učinili mnozí důstojníci - v noci při ústupu vyvedl kompagnii až k řece. Sloužil jsem u jeho kompagnie a nemohu si naň stěžovati.

Po mém prvém zranění v Srbsku a po vyléčení, byl jsem pak u ersatzkádru v Čes . Budějovicích, přidělen jako instruktor u výcviku domobranců u jeho kompagnie. V románě je Ságner uváděn jako velitel praporu, on jím ale nebyl, neboť počátkem měsíce června r. 1915 po přeložení ersatzkadru do lágru Kirali-Hida, byl odeslán se skupinou důstojníků přímo do pole k pluku[4]. Velitelem pochodového XII. praporu byl pplk. Wenzl, jak v jeho popise uvedeno. Po sloučení se pochod. praporu s plukem, byl hejtman Ságner ustanoven velitelem III. pol. praporu.

Po válce sice Ságner sloužil v Čsl. Armádě, u náhr. praporu býv. p.pluku 91 sestaviv polní prapor a při vzbouření se Němců na Kaplicku, zahájil s tímto praporem vojenskou akci, a Němci museli kapitulovat, tím pak zjednal na jižní hranici pokoj. Později přešel Ságner do zálohy resp. výslužby zařídil si v Brně obchod a tam také zkrachoval. Později jak jsem se dozvěděl zemřel v Bohnicích na paralisu. Tím končí vypravení o Ságnerovi, bylo by toho mnoho, ale k románu to končí tečkou.

Nadporučík Lukas Rudolf

lukas.jpg
Rudolf Lukas

později hejtman, řízný důstojník, charakterní a spravedlivý, dobrý organisátor, netrpěl faleš, přál umělcům a literátům, to jej vedlo, že vzal ku své komp. Jaroslava Haška, nechtěje, aby chátral a dal mu možnost volného pohybu, svým vlivem naň působil a proto jej určil za svého ordonance. Po stránce národnostní byl Lukas nestranný, ačkoliv rodem Němec, měl Čechy rád, jinak říkal, že je pražák. Jako praporní ordonance, byl jsem s veliteli kumpagnií ve stálém styku a to jak na pochodech, tak i v zákopech, hlavně pak na pochodech a v době odpočinku neboť velitelé měli rádi útulek při menáži a tu s Haškem jsem jim to vždy dobře připravili a hlavně pamatovali jsme na sebe Hašek vše dobře obstaral, jak u polních kuchyň, tak i u proviantního.

V zákopech byl Lukas o své mužstvo velmi starostlivý, dbal, aby mělo svoje náležitosti a aby bylo chráněno před zbytečným raněním nebo i zabitím. V roce 1917, když jsem byl u kádru, pamatuji se, že Lukas pro neschopnost ku polní službě, byl určen k sepsáni dějin pluku - mělo to býti takové plukovní album - kde měla býti uvedena historie pluku za války. Jak jest mi známo zaměstnával Lukas jako pomocníky většinou Čechy. Album s dějinami pluku nebylo dokončeno. Po státním převratě došla bedna po likvidaci býv. p.pl. 91 z Rakous s celou korespondencí k náhr. praporu p.pl. 91 MJ­H a tu byl jsem velitelem určen k roztřídění korespondence a k dolnění dějin pluku. Potřebné prameny mi chyběli, proto jsem album jen stručně doplnil na základě výpovědí příslušníků. býv. p.pl. 91 a památník uzavřel. Podle nařízení MNO., byl pak celý text a příslušnými doklady odeslán presidiu MNO. Též byla odeslána stříbrná plukovní horna jako památka od města Čes. Krumlova. Tím také pro nás jedenadevadesátníky skončila historie pluku.

Předpokládal jsem, že takové věci historicky cenné budou uloženy buď u MNO. nebo ve vojenském historickém museu, jako památka na staré bojovníky, ale zmýlil jsem se a to až po létech - zase v tom byl Lukas. Uchovány jsou památky po Waldsteinovi, proč by nemohli býti uchovány památky po nás?

V létech 1933, kdy jsem konal odbornou zkoušku na důst. kanc. služby u MNO. schodou okolností jdu v MNO. po chodbě a před kanceláří redakce Služebních předpisu, vidím na dvéřích jedné kanceláře visitku Skpt. Lukas - přemýšleje zda to není ten Lukas od pluku - zaklepám a vstoupím. Jaké překvapení - přede mnou býv. hejtman Lukas - krásně přivítán - rozhovor - vspomínky na býv. příslušníky pluku též i na Haška. Říkal mi: Ten Hašek, ten mi dělá reklamu až to není pěkné, ale poznal jsem, že mu ta reklama lichotí. Později, když jsem byl jmenován důstojníkem a přeložen do Prahy k ZVV., byl jsem se škpt. Lukášem často a zůstali jsme přátele až do jeho smrti. U jedné příležitosti přišla řeč na plukovní album a tu jsem mu vyprávěl celou historii, jak spisový materiál došel z Rakouska a jak byl pak odeslán k MNO. Dokonce jsem zjistil, jak u náhr. praporu v Čes. Budějovicích čísla podací a datum odeslání, tak u MNO. příjem, ale spisový materiál po velkém pátrání nebyl nalezen a hlavně stříbrná horna se ztratila.

Ještě něco o Lukasovi a jeho záznamech. Pokud jde o jeho paměti a záznamy o Haškovi, říkal mi, že má materiál k zpracování a že toho má dosti, ale že se k tomu dostane až bude v pensi a bude míti klidu. Bohužel major Lukas predčatně zemřel a klidu se dočkal na hřbitově na Malvazinkách. Bylo to dne 26. záři 1938, byl jsem na jeho pohřbu, kde jsem se naposledy sešel s příslušníky býv. důstojnického sboru pěšího pluku 91. Trpěl na Anginapektoris.

S jeho stížnosti jak jsem seznal nejvíce ho mrzelo, že byl zbaven funkce redakcí služeb. předpisu a přidělen do Ernestina k odvolacímu kárnému výboru při MNO. stěžoval si mě, že s jakou pečlivostí vybudoval redakci služebních předpisu a provedl úpravu Oprav k služeb, předpisům a tím ušetřil vojenské správě značné výdaje za zbytečnosti, které dříve v redakci byli zavedeny a on je zrušil. Pokud vím jeho manželka pocházela z Mostu n/Litavou a po roce 1945 se přestěhovala do Rakouska, ta by mohla míti poznámky po majoru Lukasovi, případně by mohla říci komu jich předala. Major Lukas, ačkoliv byl národnosti německé, nikdy nesouhlasil s Hitlerismem, byl více monarchista, nerad zapomínal na jeho službu v rakouské armádě. Prostě byl odchovancem rakouské kadetky.

Štábní šikovatel Vaněk

vanek.jpg
Jan Vaněk

do války nastoupil jako záložní poddůstojník, člověk charakterní, spravedlivý a čestný, přímého vystoupení. Jmenovaný byl mým přítelem, znali jsme se z pole i u kádru . V roce 1917 v létě obývali jsme společné jednu kabinu a to v témže baráku vyfotografovaném ve knize "O životě Jaroslava Haška". Velmi často jsme spolu hovořili o Haškovi. Vyprávěl jak krásné spisoval básně přiléhající na tehdejší dobu a poměry, dále vyprávěl o Haškově bohémském životě. Pokud vím měl Vaněk v zápisníku některé básně i poznámky o Haškovi.

Jinak se Vaněk nepodílel na pitkách a nerad chodil do hostinců neboť trpěl žaludeční chorobou. Vím též jak často dopisoval manželce do Kralup, kde měl obchod drogerii. Vždy písemně nařizoval objednávky na doplnění zásob zboží. Často nás navštěvoval jako host desátník Morávek[6], aby si pochutnal na černé kávě. Morávek nechtěl na frontu - vyprávěl nám o útrapách, které zažil na srbském bojišti. V roce 1918, když jsem přišel z Italské fronty sešel jsem se Morávkem, myslím zda se nemylím byl přidělen u majora Lukase. Četl jsem jeho romány "Špatný voják", a "Voraři na Sázavě" - pěkně se to četlo.

Abych si osvěžil paměti - čtu právě pokračování románu "Dobrého vojáka Švejka” jehož autorem je Vaněk. Nemohu tomu ani uvěřit, že by Vaněk něco takového dal dohromady. Vždyt Vaněk byl inteligentní slušný člověk, nenáviděl lehký život některých kamarádu a ani jeho vyprávění nesměřovalo k dobrodružstvím v pokračováni románu uvedeným. Pokračování románu není v souladu s původním románem sepsaným spisovatelem Haškem. Předpokládám, že zde byla ještě jiná osoba, která pokračovala v románě a aby to táhlo dala do popředí Vaňka. Jsem přesvědčen, že to práce Vaňka není. Vaněk zemřel a proto nemůže nám pověděti z jakých pramenů v románě pokračoval[7].

Kadet Biegler

biegler.jpg
Hans Bigler

Mohu si velmi dobře upamatovati na něho, byl to štrébr a frajer, rád honil vojnu i děvčata. Překvapilo mi, když v minulém roce slyšel jsem v rozhlase rozhovor Bieglera, bytem v Drážďanech s redaktorkou našeho rozhlasu. Byl překvapen, že u nás v Československu se o něm píše. Jinak byl potěšen i když Hašek o něm psal ty vojenské humoresky. Pamětníků "Dobrého vojáka Švejka" již mnoho není, postupné odchází jeden po druhém na věčnost, zbývají nám jen krásné vzpoménky z vojny i když válka byla pro nás hroznou.

Ku konci přijde bratr Haškův

Bohuslav Hašek

Jednoroční dobrovolník svobodník Bohuslav Hašek, bratr Jaroslava Haška, byl přidělen u XVIII. Marschbaonu a zařaděn u II.marschkompagnie u 2. čety, jejíž jsem byl velitelem. Bohuslav Hašek byl klidné povahy, tichý a skromný, rád se též napil, ale neuměl to jako jeho bratr Jaroslav. Společně po zaměstnání v etapě na Italské frontě v Istrii v obci Kačice a Divača, blíže proseka u Terstu jsme si vyprávěli o rodinných poměrech a i o jeho bratru Jaroslavovi, o kterém věděl tolik, že je v Rusku v zajetí. Protože jsem se znal s jeho bratrem, měl ku mne důvěru a tak mi vyprávěl o cestách po Slovensku před válkou v době prázdnin a o různých dobrodružství jeho bratra. Jinak byl Bohuslav velmi slušný člověk, vysoké postavy, podoben svému bratrovi. V civilu byl úředníkem v bance. Jak jsem se doslechl též zemřel.

Tím končím mé vyprávění o osobách uvedených v románě "Dobrého vojáka Švejka".

Čes. Budějovice, dne 20.března 1956, Bohumil Vlček

Remarks

[1] There is no Oberst Schröder listed in Chytil's address book from 1915, Replacement battalion, Budějovice. Here the commander of the replacement cadre is Colonel Jan Splichal. Nor is there any trace of any Oberst Schröder in the Rang und Einteilungslisten in Vienna's Kriegsarchiv. From August 1914 the commander of the replacement battalion was colonel Karl Schlager, and he is surely the main inspiration for Schröder. He is mentioned both by Hašek himself and Hans Bigler.

[2] Hašek never wrote that Schröder was a brigade commander. The only named brigade commander in the novel is a certain Ritter von Herbert.

[3] In Připominky Vlček writes that the Marchbtn. was transferred to Sambor by train, and then marched towards Stryj. There may be a mix-up with some other town here. Documents in Vienna's Kriegsarchiv show that the Einkantonierungsgebiet was around Komárno, east of Sambor. This is the area where the march battalions were to gather and complete training before setting off on foot towards the front.

[4] Franz Wenzel's faint-heartedness is also documented in Gefechtsberichte from Sokal. Here it is stated that it is totally incomprehensible why Oberstleutnant Wenzel did not command his btn. (II/91) himself, but rather transferred the command to Oberleutnant Baudisch, whereas he himself stayed by the reserves.

[5] According to Das Infanterieregiment Nr.91 am Vormarsch in Galizien, Sagner had assumed command of the IR91/FBNIII. by July 3.

[6] Jan Morávek, author, a pioneer "haškolog" through his 16-part series in Večerní České Slovo, 1924). He served in IR91 and wrote a novel about his experiences on the Serbian front.

[7] The continuation of Švejk was written by Karel Vaněk. Vlček seems not to have been aware of this.