Povídka o hodném švědském vojákovi

Švědský král Oscar II.

Bylo 25 stupňů pod nulou. Voják stál na stráži a bylo mu nevýslovně zima - ale voják byl rád, protože to byl dobrý voják, který věděl, že největší slastí vojákovou má býti umřít pro svého panovníka - a voják cítil, že už k té slasti nemá tuze daleko - jen něco ho pletlo - maličkost pouze - tohleto, že voják nemá zbytečně vydávat své zdraví všanc - a on věděl, že jestli nezmrzne, bude to s jeho zdravím divně vypadat. Uvažoval tedy chvilku, co dělat, jestli se má postavit a čekat na nejsladší a nejkrásnější, co vojáka potkat může, nebo jestli má se hledět aspoň trochu zahřát, aby holý život zachránil - nos a uši už zachránit nemoh. Náš voják byl dobrý voják, a proto uvažoval jen chvilku. Věděl, že mrzáky stát nepotřebuje, a věděl taky, že starý plot, u kterého stojí, nemůže se obejít bez jeho čestné ochrany, rozhodl se tedy, že se zahřeje, ale jen tolik, aby vydržel na živu tak dlouho, než ho přijdou vystřídat - pak zmrzne s blahým vědomím, že konal svou povinnost: 1. že ochránil starý plot, 2. že položil svůj život za krále Oskara, 3. že zbavil stát zbytečné péče o svoje zubožené tělo.

Když se voják rozhodl, měl už nohy jako z olova, ale přece jen jimi začal namáhavě podupávat, aby tedy ještě chvilku vydržel. Ačkoliv zanedlouho měl přijít nejkrásnější okamžik jeho života, padla naň najednou taková nevýslovná tíseň. Vzpomněl si na pana oficíra a něžné city vzbudily se v mužné hrudi. Tedy už nikdy neuvidí tu oduševnělou tvář, ten beránci pohled, tu pusinku, která tak lahodně dovedla říci: „Miláčku, cukroušku, zlatoušku, tys trošičku vybočil z řady, vyrovnej se s ostatními, ale nemusíš se při tom uhnat, dušičko!“ Ach, dobrý, zlatý, milý pan oficír! Jak on teď smutně sedí někde při víně, oči sklopeny a cudná ústa sevřena - a dobrý voják se zasmušil, neboť věděl, že není hoden okoušet radost umírání, když je v regimentech tolik zasloužilých, ctnostných důstojníků, kteří po té čestné slasti už touží celá léta. Dobrý voják miloval své představené a byl by pro jejich blaho dal vlastní život a štěstí, otcův majetek, matčino zdraví, sestřinu čest, bratrovy zdravé hnáty, dobrý voják byl vděčný a byl by s radostí pro svého pana oficíra vzdal se i očekávání smrti v jeho prospěch, kdyby ho byl pan oficír o to požádal - ale pan oficír tu nebyl, a tedy chtěj nechtěj musil voják napíti se z poháru rozkoše, kterou mu švédská královská armáda podala.

Voják už nepodupával. Stál opřen o plot a snažil se, aby se ubránil dřímotě, která tak najednou přišla - ani nevěděl jak. - Trnul hrůzou, že usne. On, který miloval své představené a svoji povinnost, věděl, jak je to hanebné, když voják na stráži se rozchrápe. A zase si vzpomněl na svého oficíra, jak se asi smutně zatváří, až se zítra dozví, že bylo zjištěno, že stráž, která nalezena byla včera zmrzlá u starého plotu, který měla střežit, bezpochyby před svou smrtí usnula, t. j. že zanedbala svoje povinnosti. - A spánek se hlásil pořád víc a víc a veškeren boj byl marný. Voják byl zoufalý. On, dobrý voják, a špatně vyplnit svůj úkol a ještě k tomu úkol poslední, jedinou službu, již ještě mohl Švédsku prokázat, a to zrovna když blíží se ta veliká chvíle, v níž obdrží v ledových ramenech smrti odměnu nejvyšší, jíž dosáhnout může věrný poddaný.

Víčka se mu zavírala, údy dřevěněly a byl zoufalý; když napadla ho náhle skvostná myšlenka: způsobí si nějakou hroznou bolest, takovou, aby mu nedala usnout. - Byl energický. Zved ztěžka ruku až k uchu a dotknul se ho. Ucho upadlo, voják trochu vypískl, ale měl radost, protože doufal, teď že už neusne. Když se náhodou podíval na ruku, viděl, že mu zároveň s uchem upadly tři prsty. To mu ale nevadilo. Co je to - tři prsty, když sloužíme králi Oskarovi! Ale radost švédského člověka nebyla dlouhá. Zas už se mu víčka zavírala. Na štěstí míval kdysi uši dvě. Urazil si tedy ucho druhé - co mu už taková malá operace mohla uškodit? Ostatně zdálo se mu, že už to čekání trvá dost dlouho, za chvíli už ho přijdou vystřídat. No, těch několik minut snad už se nějak protluče a potom - při vzpomínce na to, co se stane potom, chtěl si radostí poskočit, ale nešlo to, jen se nějak divně zamotal a ruka, u které mu scházely tři prsty, srazila se při tom s plotem - ještě štěstí, že tím nárazem neutrpěl žádnou vážnější pohromu - to, že mu ruka upadla, nebylo tak zlé.

Voják stál pořád ještě u plotu. Zdálo se mu, že už ani není zima. U jeho nohou válely se uši, nos, ruka - dobrý člověk díval se na ty předměty s opovržením. Ztratit pro krále hnáty, je sice také radost, ale co je to proti tomu, když člověk ví, že může pro něj zmrznout. Proti téhle radosti ta první není nic - on to dobře cítil -, ba, jemu se docela zdálo, že zahynout ve sněhu je ještě lepší než zahynout v boji, protože se to dá lepší prožívat. A usínal a zase se ještě jednou vzmužil; vzpomněl si, že až upadne, zkazí se třeba i puška. - Nedopouštěj pánbu, aby on, poctivec, udělal Švédsku nějakou škodu, nové výlohy - jako by nebylo dost na tom, co už stál erár za těch pár měsíců, co je na vojně. Pomalu už by to dělalo několik desítek. Odložil tedy s hroznou námahou a posledním napětím sil opatrně pušku. Věděl sice, že tím utrpí jeho vojenská čest, protože odložit pušku na stráži je přestupek a špatnost. Udělat státu výlohy je ale ještě větší špatnost. Blížil se konec - avšak bylo již také slyšet kroky, jenže voják už nic neviděl. Okoušel právě radost největší, kterou mu kazilo jediné pomýšlení: že měl, pokud se moh ještě hýbat, napsat do sněhu: „Pro Boha, vlast a krále.“

Nová Omladina - 30. 1. 1907