Švejk

Dokumenty

Když bolševici zrušili vánoce - Doslov

© 2005 Petr Kovařík

Doslov

Proč neznáme dosud celého Haška?

Je to možná paradoxní, ale dodnes nemáme knižně vydány ani všechny humoristické povídky, satirické fejetony a verše, které nej známější a určitě nej vydávanější český autor napsal. A to i přesto, že o jejich existenci se ví už dlouhá léta, přinejmenším více než půl století. Tato kniha obsahuje Haškovy texty, které nebyly knižně dosud tištěny, dále texty, které sice byly obsaženy v edici Haškových spisů vydaných ve dvacátých letech dvacátého století, ale ve vydání Spisů z let 1955-1973 obsaženy nejsou, přestože Haškovo autorství je nesporné. Kromě toho jsou zde otištěny některé texty, u nichž je podle Bibliografie J. H. Haškovo autorství sporné. Toto autorství je nicméně pravděpodobné a možné (jeden z těchto textů byl již vydán ve spisech z dvacátých let a některé, jež byly zařazeny mezi sporné, byly posléze začleněny i do nových spisů). A konečně jsou zde jako ukázky otištěny i texty možného Haškova autorství (dosvědčené Haškovými přáteli a vrstevníky), neuvedené v Bibliografii a knižně netištěné. Mimo pozornost tohoto souboru zůstaly Haškovy texty propagandistické, informativní a účelové, které vznikaly v době první světové války v Rusku a které se spisovatelovým dílem humoristickým nemají nic společného. Podrobněji jsou údaje o zde otištěných textech rozvedeny v Ediční poznámce.

Vydávání spisů Jaroslava Haška se i navzdory nejlepším úmyslům i předpokladům setkávalo nejen s jistou neschůdností úkolu, ale i s nepřízní doby. Jak v dobách Rakouska-Uherska, tak v dobách socialismu byla Haškovým nepřítelem číslo jedna - cenzura. Ta sice měla za Rakouska a za socialismu rozdílnou podobu, ale výsledek byl stejný: okleštění spisovatelova díla. Ovšem zatímco za Rakouska byl text vypuštěn a uvedena informace o cenzurním zásahu, za socialismu se některé Haškovy texty prostě netiskly, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Ale Hašek byl dokonce cenzurován v době mezi dvěma válkami. Tak například roku 1933 zakázalo brněnské policejní ředitelství číst jeden z Haškových textů na vzpomínkovém večeru a divadelní cenzura znemožnila na sklonku roku 1935 chystanou inscenaci divadla D 36 Haškovy noviny (autory montáže z Haškových textů byli E. F. Burian a Adolf Hoffmeister); představení bylo uvedeno teprve v upravené podobě.

Jako ukázka toho, co nemohlo před rokem 1989 z Haškova díla vyjít v jeho pramenných Spisech (1955 až 1973), budiž zde uvedeny alespoň následující verše, které pocházejí z básně Co všechno se v minulém roce stalo, vydané v kyjevském časopise Čechoslovan 31. prosince roku 1917 a přetištěné roku 1929 ve svazku Májové výkřiky a jiné verše:

        ... A v Petrohradě na všech stranách jistí, 
        že Kerenského dny jsou sečteny, 
        bolševik knutou nad hlavou mu sviští 
        a staré řády už jsou svaleny. 
        Pogromů přišla skvělá, svěží éra, 
        druh druha škrtí bez vší závady, 
        za Kerenským již padá portiéra, 
        s Leninem Trocký sedí u vlády. 
        V bratrské krve rozvlněném moři 
        bolševik v Rusku nyní vítězí, 
        národních komisařů vláda se tu tvoří 
        a v jiné formě jiné řetězy....“

(Tato báseň v našem souboru otištěna není, zato je zde otištěna báseň obdobného zaměření Psaní prvnímu pluku, která dosud knižně nevyšla nikdy.) Není třeba připomínat, že v letech, kdy byl vytvářen obraz Haška, v němž nej světlejšími dny měly být ty, kdy působil v bolševické Rudé armádě, nebylo možno takovéto Haškovy verše tisknout. Protože cenzura provázela Haškovo dílo v okamžiku zrodu, stejně jako ještě dlouho po spisovatelově smrti, byla do čela přítomného souboru zařazena báseň karikující právě činnost takového cenzora.

Sebrané spisy u nakladatele Adolfa Synka

Edice první řady sebraných spisů se chopilo záhy po spisovatelově smrti pražské nakladatelství Adolfa Synka, které si zajistilo práva už v souvislosti s převzetím vydávání Osudů dobrého vojáka Švejka do vlastní režie. Původně totiž Švejka, jak známo, vydával v sešitech Jaroslav Hašek spolu s Arnoštem Sauerem a Jaroslavem Čermákem, pak s Frantou Sauerem, posléze jen Hašek sám a expedice se potom ujal Karel Synek. Počínaje čtvrtým dílem Švejka, který sto dvaceti stránkami doplnil Karel Vaněk, byl od roku 1923 vydavatelem Haškova díla už jen Adolf Synek. (Ten poté vydával i samostatné Vaňkovo pokračování.)

Sebrané spisy pro nakladatele Synka redigoval dr. Antonín Dolenský a v letech 1924 až 1929 jich vyšlo šestnáct svazků. Ve spisech byly vydány knihy, které vyšly už za života Jaroslava Haška (kromě Dobrého vojáka Švejka v zajetí) a řada dalších povídek a básní, otištěných jen časopisecky. Úvod napsal Haškův přítel Gustav R. Opočenský, doslov obsažený v šestnáctém svazku (Májové výkřiky a jiné verše, 1929) pak sám editor. Kromě svazků 1 a 4, které vyšly s ilustracemi Josefa Ulricha, ilustroval všechny ostatní (kromě šestnáctého, jenž ilustrován nebyl) Josef Lada.

Pokud jde o obsah a rozsah spisů, je podstatné, co napsal v doslovu A. Dolenský.

Vydaných šestnáct svazků označil pouze za první řadu Haškových sebraných spisů a napsal: „Jsou nám známy nedostatky, avšak též i obtíže, se kterými se vydavatelstvo potkávalo při vydávání těchto spisů. Sebrati dnes roztroušené povídky, črty a humoresky Haškovy, jest ztíženo tím, že v pozůstalosti jeho nezachoval se onen pověstný notes, kam zapisoval si data o svých otištěných pracích. Též jeho neklidná povaha, nestálost bydliště (až na poslední dobu), nemohla podpořiti pravidelné uchovávání výtisků časopisů, kdež své práce otiskoval..."

Antonínu Dolenskému rovněž tehdy nebyly dostupné publikace z Ruska, ani „sbírka rukopisů a výstřižků, kterou zanechal na Rusi“. Dolenský se v době, kdy neměl představu o rozsahu chybějících textů, domníval, že by později nalezené povídky mohly být otištěny v dodatkovém svazku.

Jestliže však vydané spisy označil Dolenský jen za první řadu, pak měl již poměrně konkrétní představu, co z Haškova díla by měla obsáhnout řada druhá, na kterou však zřejmě ještě nenastal čas. „V druhé sérii budou otištěny jeho politické satiry,“ psal. „Uskutečnění této série jednak z ohledu na osoby žijící, muselo býti odloženo, jednak (což je důležitější) největší rukopisná sbírka těchto humoresek, spojená pod titulem »Strana mírného pokroku« jest v soukromém majetku a marné byly pokusy jak dědičky práv autorských, tak i redakce, aby tyto rukopisy byly získány k věrnému otištění. Jakmile však budou získány nakladatelstvím těchto spisů, nebude žádného průtahu je publikovati, tím spíše, že posud otištěny nebyly...“

Kupodivu se ještě tehdy neozval autor úvodu Gustav R. Opočenský se svým pozdějším tvrzením, že ve zmíněné první řadě spisů byla uveřejněna i jedna povídka, jejímž autorem není Hašek, ale sám Opočenský. Šlo o povídku Jak jsem dostal piano (sv. II.). Avšak i bez tohoto pozdějšího tvrzení je dnes zřejmé, že svým obsahem ani stylem tato krátká - a nepříliš vtipná - povídka Haškovi neodpovídá.

Chystané Spisy v nakladatelství Karla Synka

K pokračování ve vydávání Haškových spisů, či spíše k jejich úplně novému vydání ve značně velkorysejším pojetí, mělo dojít až po druhé světové válce. Nakladatel Adolf Synek, stejně jako jeho syn Karel Synek zahynuli za války v koncentračním táboře. Pod jménem Karla Synka však nakladatelství dále vedla vdova Vlasta Synková, redaktorem zde byl spisovatel Václav Kaplický. Nakladatelství pověřilo někdejšího Haškova kyjevského spolupracovníka, publicistu a překladatele Břetislava Hůlu, aby shromáždil pokud možno v úplnosti veškeré dosud neznámé Haškovy práce roztroušené po nejrůznějších novinách a časopisech, včetně těch, které byly vydávány v někdejším Rusku. Tuto Hůlovu nemalou práci nakladatelství z vlastních fondů honorovalo.

Hůlova práce byla neobyčejně důkladná a pečlivá, jak lze dnes zjistit z jeho pozůstalosti, uložené v Literárním archivu PNP, ale i z pozůstalosti Synkova nakladatelství (dosud v soukromých rukou). Pseudonymy rozpoznával nejen podle své paměti a znalosti Haškova stylu, ale také konzultacemi s G. R. Opočenským či Josefem Ladou, kteří Haška po značnou část jeho života provázeli na jeho autorské dráze, a dalšími pamětníky, např. Aloisem Hatinou. Kromě 468 prací J. Haška z let 1900-1922 v Dolenského edici neotištěných, které vyhledal v nejrůznějších tiskovinách, opsal a ofotografoval, zjistil i množství dokumentů k Haškovu životu, zejména o jeho školních i policejních záznamech, o činnosti v Rusku, o Haškových bydlištích atd. Výsledky své práce v měsíčních intervalech odevzdával Synkovu nakladatelství, které v poválečné době pokračovalo ve vydávání Švejka i výborů z Haškovy tvorby (ty redigoval Václav Kaplický), přičemž zároveň anoncovalo vydávání nových sebraných spisů, které mělo být zahájeno v Haškově jubilejním roce 1948.

Spolupráce se Zdenou Ančíkem

Další kopie výsledků své práce odevzdával Hůla od roku 1948 také Zdenovi Ančíkovi, který byl, jak známo, v pozdějších letech pověřen vydáváním Haškova díla. Ančík tak měl k dispozici veškeré bohaté výsledky Hůlovy práce za několik let. Břetislav Hůla totiž ve své heuristické práci pokračoval i poté, kdy už v průběhu roku 1948 bylo jasné, že z velkorysého projektu v soukromém nakladatelství sejde. Jen na okraj lze uvést, že v roce 1947 Hůlu přemlouval krátkodobý ředitel nakladatelství Melantrich Fedor Soldan, že by lepší podmínky pro vydání Haškova díla i pro jejich editora (rozuměj Hůlu) mohl zajistit právě Melantrich a že by Hůla svou excerpci měl konat tedy pro Melantrich. Z Hůlovy činnosti posléze vznikl jen výbor z Haškových prací Škola humoru, vydaný s předmluvou Václava Laciny roku 1949 (a znovu roku 1951) v nakladatelství Svoboda jako dvacátý svazek edice Světová četba. Hůla byl z pověření Ministerstva informací také jedním z hlavních autorů velké výstavy o životě a díle J. Haška, uspořádané v roce 1953, aniž však bylo jeho jméno kdekoliv zmíněno.

Když začaly roku 1955 vycházet Spisy Jaroslava Haška ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, byli jako editoři uvedeni Zdena Ančík a František Daneš (ten dbal o jazykovou stránku) za účasti ediční rady pro vydávání Haškových spisů; autorem doslovu a poznámek byl Zdena Ančík. V roce 1955 se dalším editorem vedle Zdeny Ančíka stal Radko Pytlík (svazek 10, vydaný roku 1957) a také Milan Jankovič (svazek 5, 1958). Tato trojice pak pokračovala v ediční práci na spisech až do jejich závěru (1973, Zd. Ančík zemřel roku 1972, Milan Jankovič byl politicky perezekvován - v roce 1971 byl propuštěn z Ústavu pro českou literaturu a mohl se sem vrátit teprve roku 1990). Jedním z důvodů pro rozšíření editorského kolektivu byly kritiky v tisku, že vydávání Haškových spisů se vinou Zdeny Ančíka zdržuje.

Proč však nebyl editorem rovněž Břetislav Hůla, kterému se podařilo shromáždit opravdu úctyhodný počet textů a dokumentů?

Důvodů bylo několik, těžko rozhodnout, který převažoval. Věkem tó určitě nebylo - roku 1948 mu bylo 54 let. Měl ideální předpoklady zmapovat Haškovo dílo z doby, kdy se spisovatel v době ruského zajetí stal spolupracovníkem časopisu Čechoslovan, neboť právě Hůla byl sám jeho redaktorem. Spolu s Haškem také v březnu roku 1918 odešel z Kyjeva do Moskvy. Už v Rusku se Hůla stejně jako Hašek stal bolševikem. Do Československa se vrátil v listopadu 1918, ale už v roce 1920 se jako delegát kladenských levičáků spolu s Antonínem Zápotockým zúčastnil sjezdu Kominterny v Moskvě a byl to právě on, kdo inicioval návrat Haška do Československa, aby zde pracoval v kladenské organizaci. V letech 1925-1926 se Hůla dostal do opozice vůči tehdejšímu vedení Komunistické strany Československa a ze strany odešel. K tomuto rozchodu s KSČ, který se v poválečných letech a zejména po roce 1948 neodpouštěl, přispělo v poválečných letech i jakési obvinění z nestatečného chování za protektorátu. Hůlovi hrozil soud, v němž se trest odhadoval na pět let vězení, ale ze soudu sešlo. Podle Hůlových deníkových záznamů lze zjistit, že ten, kdo ho o možném hrozícím soudu informoval, byl právě Zdena Ančík. A Ančík také, podle Hůlových záznamů, byl ten, kdo mu v této „kauze“ radil...

V Hůlových deníkových záznamech lze například číst: „Dne 26. října [1948] u Zd. Ančíka ... při té příležitosti mi sdělil: V pondělí 25. října mu telefonovali z Národní bezpečnosti v Dejvicích (u telefonu nebyl Zd. Ančík, ale p. Kosař), že můj případ byl poslán na ÚNV trestní komisi, že budu odsouzen, ale že to bude amnestováno.

Nato jsme jeli na ÚNV (Karlov u Apolináře) - po prohlídce spisů [Ančík] řekl: dostal jsi 12 měsíců vězení pro propagaci nacismu. Přitěžující okolnost: nadprůměrná inteligence a to, že jako bývalý redaktor Rudého práva jsem projevil zbabělost předstíráním loyality, a přilehčující okolnost: že jsem vždy se zastával zájmů zaměstnanců. Musíš podat odvolání.

Dne 27. X. telef. se Zd. Ančíkem. ... Hovořil s Josefem Dubským, který rovněž považuje trest za nespravedlivý, a že musím podat odvolání. Má námitka, že nechci jít proti lidu, který rozsudek vynesl, odrazil: to je blbost, když je něco nespravedlivého, tak přece se musíš bránit. ... Rozhodně něco dělej...

Dne 29. X: ...Téhož dne u šéfredaktora Zd. Ančíka. Dal mi peníze - kvitance signována s. ministrem V. Kopeckým. Řekl, že o mně hovořil s ministrem, který rozhodně žádá, abych podal odvolání. Mluvil s někým o mně a má rovněž dojem, že kdybych byl chtěl, mohl [bych] se dát k nim, abych dělal kariéru..." (LA PNP, fond Břetislav Hůla).

Nedobrý zdravotní stav pak Hůlovi umožnil uchýlit se roku 1948 do invalidního důchodu. Od roku 1950 až do své smrti v roce 1964 žil v Dobřichovicích u Prahy a i v této době se zabýval dílem Jaroslava Haška. Je tedy zřejmé, že to jistě byly především politické důvody, které mu znemožnily ediční práci na Haškových spisech, přestože Hůla pro Zdenu Ančíka nashromáždil prakticky všechny Haškovy texty roztroušené po časopisech a jiných tiskovinách, ba i některé rukopisy, ale také úřední doklady o Haškově životě.

To, co bezpečně získal Ančík sám, byla pozůstalost po Jarmile Haškové, zapůjčená synem ing. Richardem Haškem. Ta obsahovala kromě jiného především pietně uchovanou Haškovu korespondenci (dnes v LA PNP).

Ančíkovo Panoptikum

Ančík byl sice pověřen přípravou Haškových spisů, ale místo toho raději vydával výbory z toho, co již bylo vydáno, a z toho, co mu přinášel Břetislav Hůla.

První publikací, kterou vydal Zdena Ančík z díla Jaroslava Haška byl výbor nazvaný Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin. Vyšel v Knižnici Dikobrazu v nakladatelství Práce. Podle tiráže to bylo roku 1950 a je zde uvedeno, že výbor „uspořádal, předmluvu a doslov napsal a vysvětlivkami opatřil Zdena Ančík“.

Kniha obsahuje 59 povídek (jeden z těchto textů je však podle názvu fejeton). Z těchto 59 textů jich bylo 11 obsaženo v knihách vydaných Haškem za jeho života, případně obsažených ve spisech vycházejících ve dvacátých letech v nakladatelství Adolfa Synka. Ostatní povídky kromě jediné byly vypsány ze starých časopisů Břetislavem Hůlou, přičemž byly Hůlou rozeznány některé dosud neznámé pseudonymy. Pravděpodobně všechny Hůlou shromážděné texty byly v letech 1948-1949 (dva texty začátkem roku 1950), odevzdány Zdenovi Ančíkovi. V každém případě u devětadvaceti z nich si Hůla ve své kartotéce učinil o tomto odevzdání poznámky, většinou v tomto či podobném znění: „Dne 4. 10. 48 odevzdáno p. šéfred. Z. Ančíkovi." (viz LA PNP, fond Břetislav Hůla).

V jednom případě se navíc Ančík mýlí. Tvrdí, že Dolenský ve svém vydání Haškových spisů do nich nezařadil povídky psané po návratu ze SSSR a uveřejněné v Rudém právu v letech 1921 až 1922. Píše v doslovu: „Podle osmi povídek, počínajících satirou Přátelský zápas mezi Tillingen a Höchstadt a zařazených až na konec této sbírky, mohou čtenáři sami posoudit, na čí straně v první republice Jaroslav Hašek stál a bojoval. Tyto povídky byly napsány po návratu z SSSR a uveřejněny v Rudém právu..." Jenomže právě zmíněná povídka je obsažena ve 14. svazku Dolenského vydání pod názvem Fotbalový zápas. (Zbývajících sedm skutečně v Dolenského vydání otištěno nebylo.)

Kromě Panoptika vydal Ančík v roce 1950 další výbor s názvem Malá zoologická zahrada (oba výbory vyšly ve dvou vydáních), v roce 1953 pak uspořádal výbor pro mládež s názvem Veselé povídky. V roce 1955 se mu podařilo další (a totožný) výbor vydat hned ve dvou nakladatelstvích: jednou s názvem Povídky a podtitulem Satiry a humoresky v nakladatelství Naše vojsko, podruhé pod názvem Satiry a humoresky jako 24. svazek Klubu čtenářů v SNKLHU.

Proč spisy nevycházely?

Zdena Ančík byl opakovaně kritizován, že Spisy stále nevycházejí. Nezačaly vycházet ani v roce 1953, kdy bylo připomínáno dvojí Haškovo výročí: v lednu třicáté výročí Haškovy smrti a v dubnu sedmdesáté výročí narození.

Spisovatel Václav Kaplický, který pamatoval Haška ještě z legionářských dob v Rusku a který jako redaktor pracoval po roce 1945 v Synkově nakladatelství (o Haška se intenzivně zajímal, napsal o něm také několik článků a uspořádal výbor Smějeme se s Jaroslavem Haškem), si po dlouhá léta psal pozoruhodný deník. V něm si roku 1953 pro domo sua zapsal: „Letos by se byl Jaroslav Hašek dožil 70 let. V ČSR, kde i z nej oficiálnějších míst se Haškovi vzdává nebývalá čest, není však na trhu ani jediná Haškova knížka... Kdyby Haška vydával soukromý nakladatel, byly už na trhu celé jeho sebrané spisy, jestliže by ovšem ministerstvo informací na ně povolilo dost papíru. Z Haška si totiž udělal výnosné zaměstnání osobní tajemník Václava Kopeckého, Zdena Ančík. Stal se najednou na slovo vzatým haškovským „odborníkem". Ovšem odborníkem zcela podle Haška! Pět let již „pořádá“ sebrané spisy a neotiskl ani jediný svazek! Ale smlouvu již uzavřel. A jakou! Sám bude mít 8 %, dědicové 7 %\ A kdyby každý nevěděl, že všechen materiál, který má, sebrali pro něj jiní, zejména Břetislav Hůla ještě za honorář, který mu platila fa Synek. V ediční radě Československého spisovatele se nad tím strašně rozčílili K. Nový a J. Drda. Jsem opravdu zvědav, co se stane.“ (LA PNP, fond Václav Kaplický).

Nestalo se prakticky nic, nad Ančíkem držel ochrannou ruku sám Václav Kopecký. Ale oprávněná kritika „nečinnosti" Zdeny Ančíka vyvrcholila v článku Milana Schulze a Ondřeje J. Sekory Nakladatelství plánují, otištěném v čísle 29 Literárních novin v roce 1955. Autoři zde napsali: „K vydávání našich národních klasiků (vyjde přes sto svazků více než padesáti autorů) připojujeme jen jednu vážnou poznámku. Jaroslav Hašek je obsažen v plánech na příští rok jen dvěma výbory povídek. Neustále slibované a za poslední léta v tolika článcích oprávněně žádané Haškovy sebrané spisy dají na sebe vinou vydavatele díla Zd. Ančíka ještě asi delší dobu čekat..."

Ančík se samozřejmě bránil článkem O sebraných spisech Jaroslava Haška, otištěném ovšem (proč asi?) až celé dva měsíce po článku Schulzově a Sekorově. Psal mj.: „Především musím konstatovat, že až do r. 1947 se dílem a osobou Jaroslava Haška nezabýval hlouběji ani jeden český spisovatel a ani jeden literární historik." Ančík tedy zamlčel Hůlovu práci pod zřejmou záminkou, že Hůla nebyl podle jeho měřítek ani spisovatel ani literární historik. A pokračuje: V roce 1947 pověřil tehdejší ministr informací soudruh V. Kopecký Egona Ervína Kische a mě, abychom sebrali materiál k výstavě o Jaroslavu Haškovi. Žel, Kisch zemřel, aniž se mohl účastnit této práce. Na tak veliký a zodpovědný úkol zůstal jsem sám.“ A dále: „Začal jsem otiskovat neznámé povídky Jaroslava Haška, uspořádal jsem výbory z neznámých Haškových povídek s předmluvami, v nichž jsem se snažil opravit mylné názory na J. Haška člověka i spisovatele, psal jsem články a pořádal o J. Haškovi desítky přednášek. Od té doby se datuje také vznik kroužku ctitelů Jar. Haška, který jsem založil. Jeden jeho člen udělal již disertační práci z Haška a druhý dělá práci aspirantskou." Dále Ančík tendenčně tvrdí, že zatímco mezi čtenáři je zájem o Haška veliký, mezi spisovateli a literárními vědci až na nepatrné výjimky mizivý. A vzniká prý proto, jak říká, „nesprávný dojem, že já mám na Jar. Haška monopol."

Dále Ančík slibuje, že ještě do konce roku vyjde první díl sebraných spisů a informuje o redakční radě, kterou zřídilo nakladatelství, když bylo zřejmé, že Ančík na editorskou práci zjevně nestačí: „Státní nakladatelství krásné literatury jmenovalo nyní redakční radu, v níž kromě mne jsou soudruzi V. Lacina, dr. Radko Pytlík, dr. Milan Jankovič a dr. Frant. Daneš, a která bude od nynějška řídit vydání sebraných spisů J. Haška..."

V závěru ještě Ančík uvádí: „Mám za sebou opravdu hodně probdělých nocí, kdy jsem - po svém zaměstnání - studoval, vybíral a důvěrněji se seznamoval s dílem geniálního Jaroslava Haška. Učaroval mně...“To snad lze Ančíkovi věřit, svědčí to však mimoděk o tom, že na přípravu spisů Jaroslava Haška, s nímž se teprve „důvěrněji seznamoval" (zřejmě z podkladů dodaných mu Břetislavem Hůlou) v podstatě neměl síly ani předpoklady.

Redakce Literárních novin připojila k Ančíkově odpovědi svůj komentář, v němž ověřila tvrzení, zda skutečně do konce roku vyjde Ančíkem avizovaný první svazek a dále zjistila: „Pro příští rok 1956 plánuje [nakladatelství] jediný další svazek, v případě, že soudruh Ančík dodá do 15. září definitivně připravený text. Kdy a které svazky vydá nakladatelství v dalších letech, záleží na práci soudruha Ančíka a redakční rady. Během dvou let vyjdou tedy, bohužel, v nejlepším případě, jen dva další svazky. Redakční práci soudruha Ančíka na vydání Haškových spisů hodnotí pracovníci Nakladatelství krásné literatury jako neuspokojivou." K tomu jen poznámka: ani v roce 1956 nevyšel slibovaný druhý svazek - opozdil se o další rok...

Hůla v zrcadle vydaných spisů

Ve spisech je Hůla v doslovech či edičních poznámkách zmiňován především ve svazcích týkajících se Haškova pobytu v Rusku, ale spíše jen okrajově. V Bibliografii Jaroslava Haška, vydané v roce 1960 Radko Pytlíkem a Miroslavem Laiskem, píše v úvodu Radko Pytlík: „Soupisem Haškových časopisecky otištěných prací jsem se začal zabývat v roce 1948-49, s přípravou na disertační práci: Počátky tvorby Jaroslava Haška. Hlavní práce proběhla v letech 1949-52. Soupis byl v podstatě ukončen již roku 1955 v Ústavu pro českou literaturu. — Za mnohé připomínky vděčím Zdenovi Ančíkovi, který mne do práce uvedl a umožnil mi nahlédnout do Haškovy korespondence, a Milanu Jankovičovi, s nímž jsem se mohl radit o celkovém pohledu na Haškovo dílo a jenž mi pomáhal při kontrole. V roce 1955 jsem se seznámil s výsledky práce Bř. Hůly, které byly tehdy uloženy do Památníku národního písemnictví. Z Hůlových zápisů vysvítá, že se zabýval pátráním po Haškových pracích nejprve pro Synkovo nakladatelství, později podle pokynů ministerstva informací v souvislosti s přípravou Haškovy výstavy, která byla uspořádána v roce 1953. Pokud jde o určování autorství, postupuje Hůla velmi benevolentně a neoznačuje důvody, které ho k rozhodnutí vedly Pochybnost budí zvláště ty pseudonymy, které Hůla uvádí na základě svědectví pamětníků nebo podle vlastního zdání. Dojista se lze opřít o Hůlou dešifrované články a úvodníky z časopisu Čechoslovan, neboť jde o dobu, kdy Hůla pracoval spolu s Haškem v redakci tohoto listu.“

Nelze upřít, že spolupůsobením Radka Pytlíka a Milana Jankoviče (později také Milady Chlíbcové) byla editorská práce na vydávání spisů postavena na vyšší, erudovanou úroveň, jíž by Břetislav Hůla i při vší své neúnavné činnosti a píli zřejmě nemohl dosáhnout. Že však Ančík vděčil Hůlovi za získání textů Haškových prací roztroušených v mnoha časopisech vycházejících zde i např. v Kyjevě, je nesporné. A nejen to. Hůla nashromáždil velké množství dokumentů ze života Jaroslava Haška.

V doslovu ke svazku 12 (Zábavný a poučný koutek, 1973) píše R. Pytlík: „Přítomným svazkem tedy zakončujeme pramenné vydání Haškových satir a humoresek. Je výsledkem více než dvacetileté badatelské práce skupiny editorů. Nebyla to práce lehká, měla svá úskalí a procházela značným vývojem. Stane se zadostiučiněním, jestliže další vydávání Haškova díla na ni bude moci s prospěchem navázat..."

V tomto smyslu navazuje některými texty, tištěnými zde knižně poprvé, na vydané Spisy i tento náš nový soubor a zaplňuje tak do určité míry mezeru, která nepřízní doby chtíc nechtíc v Haškových knižně vydaných pracích zůstala.

Kdo vlastně Haška zkresloval?

Ve svazcích 13-14 (Dobrý voják Švejk v zajetí, 1973) a 15 (Velitelem města Bugulmy, 1966) je značný prostor věnován textům a dokumentům mapujícím Haškovu propagandistickou činnost v legiích v komunistické straně a v Rudé armádě. I při nejlepší snaze se editoři museli vyhnout textům, které buďto příliš oslavovaly Masarykovu politiku zahraniční akce, anebo byly v době vydání neúnosnou satirou poměrů v porevolučním sovětském Rusku. Obě tyto polohy zčásti zachytilo vydání editora Dolenského ve svazku Za války a za sovětů v Rusku (1925), které ovšem nemohlo ještě uvést ani jedinou ukázku z Haškova působení v zájmu bolševiků. To se stalo také předmětem kritiky editorů nového vydání spisů: „Dřívější vydavatel záměrně okleštil Haškův ideový vývoj a přizpůsobil jej svému tvrzení, že Haškova činnost byla mnohotvárná, ale že Hašek podporoval vždy »snahy našeho presidenta T. G. Masaryka«. Nejen práce z rudoarmejských listů, které snad byly nepřístupné, ale i práce z posledních čísel legionářského Čechoslovanu, v nichž se Hašek velmi podstatně rozchází se snahami T. G. Masaryka, vydavatel prostě vynechal..." (Bibliografie, 1960, str. 39)

Když bylo vydávání spisů dokončeno (v roce 1973) budila mezi pamětníky poněkud rozpaky snaha zdůrazňovat v Haškově životě jeho bolševickou epizodu, jako by Hašek svým životem a dílem nesměřoval k ničemu jinému než ke komunismu. Již zmíněný spisovatel a pamětník Václav Kaplický si ve svém deníku o spisech, a především komentářích a doslovech k nim, zapsal: „Komentáře ovšem vyznívají, jako by po klikaté cestě životem Hašek skončil jako komunista. To je ovšem poplatnost dnešní době, protože Hašek neskončil po návratu do Prahy jako komunista, s komunisty už neměl nic společného a skončil tam, kde začal - jako bohém, který z důvodů existenčních začal psát Švejka, protože jen Rakousko mu zůstalo inspiračním zdrojem. Stejně jako komunisté mohou si ho přivlastňovat legionáři, ruští monarchisté nebo anarchisté. Všichni do jisté míry právem, neboť Hašek se měnil podle okolností a vždy jako politik upřímně věřil tomu, co psal. Stálý povahový rys Haškův byl sklon k satiře, k níž ho sváděly poměry, v nichž žil.“ (LA PNP, fond Václav Kaplický).

Ve svazku 13-14 (vydaném v roce 1973) je v doslovu Radko Pytlíka také tato věta: „Pokusme se vysledovat z materiálu, který je v tomto svazku poprvé v úplnosti shromážděn, autorův vývoj, jeho složitou orientaci v situacích, v nichž se během světové války ocitl.“ Jak to však je s tou „úplností", si byli sami editoři dobře vědomi, neboť v závěru poznámek a vysvětlivek k tomuto svazku uvádějí, že kromě recenzí koncertů a divadelních představení není v tomto svazku otištěno čtrnáct prací, které vyjmenovávají a o jejichž autorství není pochybností. Z nich ovšem byly čtyři otištěny už ve vydání Dolenského.

V tomto světle se jeví jako zvlášť kuriózní citované tvrzení o „okleštění Haškova vývoje", neboť na rozdíl od vydání Dolenského, si editoři nemohli dovolit uvést zmíněných čtrnáct prací, mezi nimi např. Vánoční fejeton, který byl otištěn (pod názvem Fejeton) v Čechoslovanu 24. prosince roku 1917 a který svou první větou dal název i našemu výboru Haškových „utajených" prací.