Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška (Doslov)

This article features the afterword to the book Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška (Jaroslav Hašek's Entertaining and Educational Corner) (1973), written by the renowned Hašek-expert dr. Radko Pytlík.

Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška is the 12th in a series of 16 volumes of stories, plays, articles etc. written by Jaroslav Hašek. The series is named Spisy Jaroslava Haška (The Writings of Jaroslav Hašek) and was published between 1955 and 1973. With very few exceptions Spisy contain everything that Hašek is known to have written.

Volume 12 of Spisy is dedicated to Hašek's journalistic work and not his satirical and humoristic stories. It contains selected material from Svět zvířat (The Animal World) and to a lesser degree from České slovo (The Czech World) and Svět (The World). The content spans the years from 1909 to 1913. During this time Hašek edited Svět zvířat in two stints: February 1909 to October 1910 (appx.) and again from around December 1912 until May 1913. In total, he worked longer for Svět zvířat than for any other employer, including the Red Army and the Czechoslovak Legions!

In České slovo his career as a local reporter was much shorter as it lasted only from December 1911 until late February 1912. His time as editor of Svět was also brief, from January to May 1913 (appx). This period coincided with his second stint as editor of Svět zvířat, and both publications were owned by his friend Ladislav Hájek.

A study of Hašek and Svět zvířat

Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška is only the second in-depth study of Hašek and Svět zvířat that has ever been carried out, and it is by far the best. The only previous investigation was done by Břetislav Hůla and published by Zdena Ančík in the book Malá zoologická zahrada (1950). Despite Hůla being a thorough researcher the book leaves much to be desired. It contains no literature list, no explanatory notes, and the intro by Ančík is limited to general chatter about the greatness of Hašek and the customary communist propaganda that was mandatory at the time. Another shortcoming is that the book contains material from Svět zvířat that was printed during periods when Hašek didn't work for the magazine, thus unlikely to have been written by him, and at least two are now verified to be general news stories that were also printed in Svět zvířat.

Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška goes a long way towards rectifying these shortcomings. It contains explanatory notes, a literature list and above all: the insightful "doslov" (afterword) by Radko Pytlík that we published after this introduction.

Over the years much has been written about Hašek and Svět zvířat. In biographies, memoir literature etc. one can read that Hašek invented animals much like Marek did in "The Good Soldier Švejk", that he was sacked due to this and other pranks, that he advertised werewolves for sale, and that he dreamt up all sorts of stories about animals...

In this afterword, Pytlík challenges these myths, not by directly refuting them but by describing what the researchers actually discovered when studying Svět zvířat. After 20 years of research, he and his colleagues (Zdena Ančík and Milan Jankovič) concluded that what Hašek later wrote about his time at Svět zvířat; be it in short stories, Strana mírného pokroku or via Marek in Švejk were largely exaggerated and distorted. Not could they couldn't point to any particular entry in the journal that could have given the magazine owner Václav Fuchs sufficient reason to get rid of his editor. Hašek's sacking was more likely due to negligence rather than any pranks. Ladislav Hájek later wrote that Hašek was less and less seen in the office so it seems that Hašek was dismissed as editor for rather mundane reasons.

Pytlík also underlines how Hašek in "The Good Soldier Švejk" reused motifs that previously had appeared in his journalistic work for the three mentioned magazines. As examples, he mentions Flanderka, Xenophon, Bretschneider, Kákonyi, the sulphur-bellied whale, the jay etc.

The discussion carried out in this afterword is by distance the most insightful analysis of the theme Hašek and Svět zvířat that to my knowledge exists and also gives a unique general picture of how Hašek the journalist/reporter worked.

There is however one gap in the analysis. The researchers seemingly didn't put much effort into investigating issues of Svět zvířat that were published before, between and after Hašek stints as editor of the journal. Pytlík indirectly acknowledges this by stating that Hůla (in Malá zoologická zahrada) included material that "could not have been written by Hašek because it was printed before he was appointed editor". Pytlík doesn't point to any examples, but we know that Hašek contributed to the magazine even during periods when he was not employed there. For instance, the story of Engineer Kún's flea no doubt originated from him. It appeared on 1 September 1911, nearly a year after Hašek had lost his job as editor of Svět zvířat. The claim that Hašek introduced the column Veselý koutek also indicates that Pytlík, Ančík and Jankovič didn't study the volumes from before 1909 too diligently. Then they would have noticed that this column already existed (it goes back to at least 1 January 1904). Likewise, they wouldn't have classed dr. Th. Zell as a pseudonym if they had been aware of Theodor Zell's numerous contributions in 1906 and 1907.

Still, this afterword first and foremost emphasises Hašek's qualities as a journalist, a talent of his that is overshadowed by his fame as a satirist, humorist, bohemian and prankster. Hašek's impressive range of knowledge is even more prominent here than in his satirical works. His interest in natural science and ancient history is particularly evident.

Apart from studying Svět zvířat directly, Pytlík's excellent "doslov" has been a real eye-opener concerning understanding Hašek's undertakings at the magazine. The majority of the fantastic stories about Hašek's inventions and Svět zvířat, entertaining as they may be, thus belong in the category "literary fiction". In short, Hašek and others "invented his zoological inventions" and made the reading and public believe it!

Related literature

Z mých vzpomínek na Jaroslava Haška Ladislav Hájek, 1925

Svět zvířat Jomar Hønsi, 2024

Engineer Khún's Flea Jomar Hønsi, 2024

Jomar Hønsi, Olomouc, 2024

Doslov

Závěrečný svazek Spisů Jaroslava Haška, který jsme nazvali Zábavný a poučný koutek, zahrnuje výběr článků, fejetonů, drobných zpráv a lokálek z doby, kdy byl jejich autor redaktorem časopisů Svět zvířat, Svět a České slovo. Zatímco v předcházejících svazcích šlo většinou o satiry a humoresky, tedy o práce beletristické, má tento svazek charakter publicistický. Možná, že bude pro čtenáře značným překvapením. Hned na prvních stránkách shledáme, že Hašek nebyl jen lehkovážný šprýmař a bohém, ale že se jeho humor, rozptýlený většinou v řemeslně vyráběných humoreskách a satirách, opírá jak o encyklopedické bohatství fakt a znalostí, tak o pozoruhodné intelektuální názory a stanoviska.

Už někteří současníci Haškovi si povšimli, že na dně jeho groteskního, šaškovského smíchu spočívá smysl pro fakta. V jedné z mála předválečných kritik, které o jeho knihách byly napsány, podotkl Adolf Veselý: „Nápadná je autorova zběhlost v různých oborech, jichž se zmocňuje... prudkým pronikáním látky do jejích nejodvážnějších podrobností.“ Z těchto důvodů nazývá kritik Haška „prvním naším vědeckým humoristou“.

Nápadný Haškův „nezájem“ o literární formu a lehkovážný poměr ke stylu a k formální vytříbenosti bývá obvykle vysvětlován jeho povahovými vlastnostmi. „Je to zjev, jakého by nám mohla závidět cizina,“ píše kritik ve zmíněné recenzi, a dodává: „kdyby ovšem naše úzké poměry a jeho vlastní neukázněnost nepřekážely růstu.“ Zvláštnost a vnitřní dynamika Haškovy tvůrčí osobnosti se tak svezla většinou jen na otázku mravní, podloženou kondicionálem: co by mohl dokázat, kdyby... Tím se ve skutečnosti obcházela otázka, co vlastně Hašek dokázal, proč byl jeho humor takový, jaký byl. Rozpornost Haškovy osobnosti, ostatně nikterak neobvyklá v době, jež se vyznačovala obrovskými dějinnými a společenskými proměnami, je zároveň důkazem značného tvůrčího rozpětí, které umožnilo vidět a nalézt něco, co bývá obvykle zasuto v banalitě všední skutečnosti nebo zakrýváno ideologickými a frazeologickými symboly doby.

Ve statích a lokálkách shrnutých v tomto svazku máme možnost sledovat rozpětí Haškovy osobnosti na konkrétním literárním materiálu, přímo v literárním textu.

V první řadě vzniká otázka, v jakém vztahu je tato publicistika k Haškově umělecké tvorbě, to jest k humoreskám a k Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války.

Jako pramen pozdější literární tvorby upoutají nás především vnější shody: společná jména, situace a motivy; mnohé z lokálek a mystifikací tvoří faktické a situační zázemí, z něhož vyrůstají pozdější literární motivy a obrazy.

Tak například se dovídáme, že jakýsi František Flanderka byl veřejným posluhou, jenž měl stanoviště na Václavském náměstí, a vystupoval jako svědek v procesu, o němž Hašek referoval 4.12.1911 v Českém slově. Také pověstný špicl Brettschneider mohl mít předchůdce ve známém německém nacionálovi z Teplic, o němž se dovídáme z lokálky z 27.1.1912 v Českém slově. (Podle jiné verze užil Hašek jména jednoho pražského sochaře, u něhož občas přespával.)

Faktických a situačních narážek a shod je v Haškově publicistice a humoristické tvorbě bezpočet. Přednáška o padělání potravin, kterou přednesl a později podal i v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona, má věcný základ v poměrně seriózním článku (o rozdílu mezi vážností a „vážností“ Haškových zpráv uslyšíme později) Padělání potravin (Svět zvířat 1910, č. 259), ale i v poznámce o padělání šafránu z Českého slova dne 15.12.1911. Známá Haškova přednáška O zestátnění domovníků, která patřila k triumfálním ukázkám jeho řečnické pohotovosti a dovednosti, měla jistě souvislost s jednáním o tzv. Zemském řádu pro domovníky v Království českém, o němž se referuje v Českém slově v únoru 1912, atd.

Při shledávání těchto shod nutno zdůraznit, že ani v Haškově publicistice nejsou trpně zachycována fakta v podobě esteticky lhostejné, ale že jde již zde o zárodky motivů a humorných stylistických obratů. Bylo-li konstatováno, že Hašek rád čerpal podněty ke svým humoreskám z pramenů převážně „neliterárních“, tj. především z „věcné“ a populárně vědecké literatury své doby, počítaje v to Ottův slovník naučný, nejrůznější kalendáře, odborné listy a příručky, pak k nim patří i jeho reportážní záznamy a zprávičky z Českého sleva a Světa zvířat.

Vysledovat nitky, jež spojují Haškovu tvorbu s jeho publicistikou a jejím prostřednictvím s žurnalistickou stylistikou a frazeologií doby, byl by jistě námět na rozsáhlou studii. Připomeňme alespoň poznámkou těsný vztah těchto pražských každodenností a lokalit k základnímu epickému útvaru Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, jímž jsou - Švejkovy historky a epizody.

Před časem byla učiněna paralela mezi těmito drobnými, ale hluboce zobecňujícími útvary, jež rozmnožují rejstřík moderní epiky a navazují dokonce i na starobylou tradici středověkých anekdotických vyprávění, a mezi předpokládaným, dosud však nesebraným a nerozčleněným útvarem folklórním, tzv. hospodskou historkou. Tato paralela však má jednu slabinu - máme totiž jenom neurčitou představu, jak vlastně původní hospodská historka vypadala a vypadá. Jedním z nejobsáhlejších pramenů k této dosud nezpracované oblasti novodobé lidové tvořivosti jsou právě Osudy dobrého vojáka Švejka. Odvozujeme tedy Švejkovy historky ze zdroje, o němž víme nejvíce opět jen ze Švejkova podání. Z těchto důvodů je velmi těžké učinit si konkrétní představu o Haškově tvůrčím přínosu, i když samo srovnání s tvorbou jeho pokračovatele Karla Vaňka, který často mechanicky přepisoval pražské lidové anekdoty, svědčí o tom, že k této oblasti autor Švejka přistoupil jako tvůrce a - básník.

V lokálkách z Českého slova a v některých zprávičkách ze Světa zvířat však nyní máme konkrétní, textově i jazykově uchopitelný a srovnatelný materiál, jenž dokumentuje nejen mnohé faktografické shody, ale i tvarovou příbuznost se Švejkovými epizodami. K přímému přejímání stylistických a motivických prvků dochází velmi zřídka. Jsou však výjimky, jež potvrzují pravidlo: známý výrok sapéra Vodičky „Vinnej, nevinnej, berte to po řadě“ byl doslova přejat z lokálky o nešťastném svědkovi, popisující rvačku v hradčanském hostinci Na vyhlídce (dnes U černého vola). Drobné anekdotické motivy, např. Síla pohledu (Svět zvířat 1910, č. 266), stejně jako zmínky o rozbité mramorové desce kavárenského stolku, o náhradě za vyražené oko, o kočce, která sežrala kanárka, byly rovněž přímo přejaty do Švejkova vyprávění.

Stojí za to povšimnout si spíš stavby těchto lokálek a mystifikací. Jde většinou o běžnou novinářskou zprávu, o informaci, která nutně počítá s výčtem zcela banálních údajů a jmen. Z hlušiny lokálních banalit a informací, z polohy autentické reality osvobozuje se Hašek někdy jedinou větou, jindy pouhým slovním výrazem či stylistickým obratem, jímž celé zprávičce dodá zobecňující komickou nebo i satirickou platnost. Pomocí těchto náhlých, haškovsky lehkovážných, šaškovských obratů vzniká představa života zachyceného bleskovým osvětlením, jakoby čočkou fotografického aparátu. Postavy a události strnou v groteskně nehybné poloze, jsou zbaveny tragické závaznosti i sentimentu. Otevírá se tím nová, tvůrčí, proměnlivá poloha života, zachyceného v jeho neopakovatelném, tragikomickém světle. Právě tato technika bleskového záběru banálního situačního kontextu převádí a posunuje fakta a děje z polohy neztvárněného chaosu, nepřehledného sběhu náhod a událostí do polohy vypravěčské nostalgie, probouzející účast a zájem čtenáře. Proto si téměř neuvědomujeme, že Haškovy lokálky a mystifikace zachycují i lidskou bídu a osobní lidské tragédie. Naše pozornost je zcela upoutána chutí vnímat záblesky Haškovy fantazie, zúčastnit se jeho dobrodružného, bohémsky uvolňujícího a znevažujícího odkrývání skrytých stránek skutečnosti, Právě v tomto způsobu podání tkví jak se domníváme, význam Haškových lokálek a mystifikací pro jeho poválečného Švejka. Hašek novinář tu před námi rozprostřel v neopakovatelné, autentické podobě každodenní svět předválečné Prahy, svět drobných svízelů a trampot, ale i zábav a radostí, který po létech v zobecněné a monumentalizované podobě využil k profanaci vládnoucích autorit, „neotřesitelné“ velikosti dějinných událostí a mocenského násilí.

Povšimněme si nyní intelektuálních a názorových východisek, jež krystalizují v předválečných statích a fejetonech z časopisů Svět a Svět zvířat. Základem Haškova pojetí je srovnání života zvířat, jeho tvářnosti a uspořádání, se světem lidské civilizace. Nutno říci, že toto srovnání není pro lidstvo příliš lichotivé. Zatímco zvířata žijí namnoze v organických společenstvích, v nichž se jedinci dostává přirozeného vyžití a určitého, neměnného postavení, lidská společnost je založena na vládě násilí, zvůle a sociální nerovnosti. V tomto pojetí je obsažena preference instinktivních zvířecích pudů a pocitů, jež asi vyplývá ze zájmů a požadavků přírodovědeckého listu, ale současně odkrývá i autorův vlastní přístup k otázce. Hašek obdivuje pudové instinktivní chování zvířat, protože zvíře cítí jemněji, přesněji a důsažněji, protože nepodléhá absolutizaci jediné, racionální stránky vědomí.

Z této paralely vysvítá zvláštní rys, který osvětluje Haškova názorová východiska. Jsou svou povahou intelektuální, filosoficky zobecňující, což v publicistické formě vysvítá ještě zřetelněji než v beletrii. Haškova intelektualita však je zvláštní, není poplatná uznávaným souborům hodnot a ideálů. Jejím podkladem je bezprostředně chápaná celistvost, v níž klad a zápor nejsou vylučujícími se elementy, ale součástí vnitřního dialektického napětí. Její formou není programová proklamace nebo moralita, ale komika, ironie a mystifikace, nesoucí vedle svého intelektuálního jádra i rysy naivity a fantazijní uvolněnosti. Rysy impulsivně intelektuálního poznání a nazírání souvisí úzce s Haškovou životní zkušeností; jsou zdrojem jeho sociální orientace (vzpomeňme na sympatie s pudovými horaly a sedláky, jež poznal na svých cestách) a posléze se stávají základnou zničující kritiky měšťáckého egoismu a pokrytectví a výrazem revolučních snah společenských a uměleckých.

Samozřejmě bychom ve výsledcích Haškova poznání, jež vytěžil ze studia hlubin a záhad světů zvířecích, našli též slabiny tehdejšího stavu vědění (archeologie, paleontologie, zoologie). Ale to nic nemění na skutečnosti, že Haškovi je přirozený svět zvířat východiskem instinktivní skepse a kriticismu, který mu umožňuje sledovat z určitého nadhledu důsledky civilizační a průmyslové exploze, jež zachvacuje svět na prahu dvacátého století. Vzpomeňme, jakou roli hrál v té době přehnaný civilizační optimismus, který učinil například z představitelů italského futurismu obdivovatele válečného ničení, a vysvitne pronikavost Haškových postřehů. Ve statích shrnutých do našeho svazku můžeme sledovat, jak kriticky zkoumá jednotlivé vynálezy, jež mohou být využity k dokonalejšímu vraždění, jak odsuzuje militarismus, ať jde o vzducholodě, špionáž nebo prostředky zbrojení. Odmítá zejména ty výsledky civilizační techniky, které ztrátou svého lidského smyslu znevažují i svůj technický účel a uvádějí v pochybnost i samo hledisko pokroku. Na samém počátku světového otřesu, v době tzv. balkánské války, klade si znovu a znovu otázku: přijde už lidstvo konečně k rozumu? A odpovídá záporně, jako by vytušil historické hranice důmyslu, jenž je sice schopen docílit pokroku v oblasti techniky a průmyslu, ale který je v oblasti společenské ovládán atavistickými pudy moci a násilí. Tato Haškova civilizační a dějinná skepse, jež posléze nachází výraz ve Švejkové epickém flegmatu, je ve svém základě humanistická, je odrazem skryté touhy po spravedlivějším a správnějším uspořádání lidských vztahů.

Zvláštní místo zaujímá mezi těmito statěmi úvodní úvaha, nazvaná Cena slávy. Zdánlivě šlo o doprovodný fejeton k protiválečnému obrazu malíře Pierre Tritela. V této práci rozvíjí Hašek myšlenku, vyvěrající ze srovnání napoleonského vojevůdcovského komplexu s údělem lidí, kteří musí platit pomyslnou „cenu slávy“ svými životy. Hořká ironie, jíž je fejeton prosycen, je naplněna odporem ke kultu autorit a historických osobností; tím nepřímo vyjadřuje sympatie pro malého člověka, ono zapomenuté kolečko dějin, s nímž mocní tohoto světa počítají jen jako s materiálem, sloužícím k ukojení jejich ctižádosti.

Nechceme z této publicistické stati vyvozovat snad jakýsi ideový půdorys Osudů dobrého vojáka Švejka, neboť tento poválečný román se opírá o uměleckou konstrukci mnohem složitější a mnohostrannější. Nelze však přehlédnout, že se už v těchto předválečných statích objevují myšlenkové zárodky Haškovy protiválečné a protimilitaristické koncepce. Soubor nově objevených publicistických statí dokazuje nadmíru jasně, že Jaroslav Hašek byl na své vrcholné umělecké dílo, Osudy dobrého vojáka Švejka, po všech stránkách, tedy i po stránce myslitelské, dokonale připraven.

Snad právě proto působí mnohde Švejkovy příhody dojmem komické vážnosti a patří k onomu vzácnému druhu humoru, o němž prohlásil E. E. Kisch: „Čtete-li Švejka, smějte se, ale nezapomeňte přitom myslet.“

V roce 1913 otiskl rakouský žurnalista Karl Kraus svou senzační hodnověrně se tvářící novinářskou právu o Grubenhundovi, což měl být důlní pes, jenž štěkáním zvěstuje posun půdy nebo jiné nebezpečí. Po čase se přišlo na to, že zpráva byla vymyšlenou kachnou, kterou mělo být vtipně ošáleno důvěřivé publikum; byla tudíž nazvána mystifikací. V publicistice bylo mystifikace užíváno jako zvláštního druhu ironického výmyslu a parodické stylizace.

Haškova činnost ve Světě zvířat byla zprvu velmi nenápadná a její zvláštnosti nebyly patrny ani nejzasvěcenějším přátelům. Do redakce tohoto zajímavého a poněkud bizarního časopisu (vydával jej Václav Fuchs, majitel vily Světa zvířat na Klamovce, jemuž list sloužil především jako ceník jeho košířského psince) vstoupil Hašek postrádaje literárních ambicí, jež měli někteří jeho předchůdci. V dobách Strany mírného pokroku v mezích zákona píše například posměšně:

„Básník Luis Křikava ... byl kdysi také zaměstnán v redakci Světa zvířat. Toto stálé místo přijal právě na tři a půl hodiny. A to ještě tam vydržel poměrně dlouho. Jinde ani tak dlouho nevydržel. Ale byl to také skutečně první a poslední případ, kdy v redakci Světa zvířat seděl opravdický básník. Nynější redaktor tohoto časopisu Hájek píše sice také básničky, ale básníkem přece jen není. Ted píše veršíky o srnkách, o holubech, o smutných loveckých psech, a píše je se stejnou živostí, jako když kdysi psal báseň ,Můj tatík lámal kamení a lámal až do umdlení - ačkoliv jeho tatík byl ředitelem spořitelny v Domažlicích.“

Hašek se stal redaktorem Světa zvířat proto, že neměl jinou možnost získat stálé zaměstnání; nesnažil se přesáhnout jednotvárnou „odbornou“ tematiku listu, nepokusil se v něm o skutečné literární výtvory. Zdálo se dokonce, že banalitu a triviálnost nového prostředí s rozkoší oceňuje a vychutnává. Namísto aby se cítil úrovní časopisu ubíjen a svazován, chová se v něm zanedlouho jako doma. Rozšiřuje obsah listu barvitým výběrem článků a zajímavostí ze života zvířat, zavádí nové rubriky, jako Veselý koutek apod. Překvapuje svou žurnalistickou sčetlostí a pohotovostí. Mnohdy beletrizuje přírodovědné stati přeložené z cizích časopisů nebo převzaté z Brehmova Života zvířat, jindy přejímá motivy ze svých dřívějších cestopisných črt a humoresek. Přímo bravurně zachází s vědeckými fakty a poznatky, pohybuje se na pomezí vtipné zábavné stylizace a zasvěceného odborného výkladu.

Jeho talent mu dovoluje lehce překračovat hranice žánrů a literárních forem: proniká i do přísně střežených oblastí vědy a věcných sdělení, aby se i zde projevil jako ničím nespoutaný tvůrce, humorista a mystifikátor.

O Haškových pověstných mystifikacích jsme doposud věděli jen z jeho pozdějšího humorného vyprávění, zejména z příslušných kapitol Dějin strany mírného pokroku, z črty V přírodovědeckém časopise a z vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka ve Švejkovi. Podle shod, jež se nám nyní po podrobném průzkumu časopisu podařilo objevit, zjišťujeme, že jsou v pozdějším vyprávění vesměs přehnány a přetvořeny. (Srovn. např. Kocour mistra Arbesa; Hroch - v řadě Zajímavostí ze života zvířat: Lov velryb - Velryba sírobřichá; Proměňování lidí ve zvířata, aj.) Podle Haškova pozdějšího vyprávění šlo o vědomou snahu vyvést čtenáře omylem; zdůrazňuje proto komický, fantazijní ráz překvapivých „objevů“ nových světů zvířecích. Ve skutečnosti však mystifikace nerozeznatelně splývá s trivialitou a banalitou publicistického kontextu, vyrůstá tedy bezprostředně z autentického prostředí. Významový posun, jímž se jednotlivé motivy dostávají z oblasti věcné informace do oblasti mystifikace a žertovného vyprávění, při čtení časopisu Svět zvířat téměř nepostřehneme.

Jak si Hašek počíná, lze objasnit na jediném zvlášť výrazném příkladě. V čísle 243 časopisu Svět zvířat nalezneme článek Žaludníci. Pojednává o novém, mezi přírodopisci dosud neznámému ptáku, jenž se živí žaludy. Zpráva však nebyla vědomou parodií či výmyslem, ale vznikla nedbalým překladem. Z německého pramene vystřihl totiž Hašek fotografii známého ptáka a připojil přeložený text, popisující jeho zvyklosti. Přitom německý název Eichelhäher (Eichel = žalud) přeložil mylně jako žaludník, namísto správného českého názvu - sojka. Tento zřejmě nechtěný omyl vyvolal pobouřenou reakci ornitologů; Hašek chtěl věc napravit v následujícím čísle notickou Žaludníci nepřáteli bažantích vajec, podepsanou jménem dopisovatele. Ale tím na svůj omyl ještě více upozornil. Když na tuto aféru vzpomněl po létech ve vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka, líčí záměnu ptačích názvů Ořešník (Žaludník) za sojku jako vědomou groteskní mystifikaci. Autentický životní podnět, jenž v původním znění nerozeznatelně splývá s publicistickou formou sdělení, je transformován do roviny povzneseného, humorně zábavného chápání až dodatečně, zásluhou Haškova bohémského mystifikujícího gesta, jež umožnilo volně přecházet z polohy skutečnosti do fantazie a zastírat i stopy trapných pro něj příhod a událostí.

Základem Haškovy mystifikace není tedy fantazijní výmysl, ale střízlivé pozorování skutečnosti. Konkrétní podněty a věcné souvislosti jsou do polohy povzneseného zábavného vyprávění přeneseny nenápadným a jakoby bezděčným pohybem, šaškovským gestem bohéma a mystifikátora. Hašek si svým způsobem života vytvářel situace a pronikal v různá prostředí, v nichž mohlo snadno docházet k těmto jemným významovým posunům. Neměl-li čas, aby lépe vybrušoval své práce, je to proto, že všechen svůj čas věnoval honbě za těmito „životními“ nápady a podněty tvorby.

Na souboru publicistiky můžeme přímo hmatatelně sledovat, jak autor zachycuje fakta v jejich autentickém situačním kontextu, aby vystihl jejich původní předmětnou tvářnost, barvu a vůni. Haškovy články a fejetony udivují množstvím encyklopedických a charakterizačních detailů, které neslouží jen stylizačním účelům, ale které jsou zajímavé samy o sobě, svou životní konkrétností a barvitostí. Hlavním jeho žurnalistickým zájmem bylo přistihnout fakta v neopakovatelné atmosféře okamžiku, se smyslem pro charakteristické zvláštnosti různých životních prostředí. Ještě více než v humoreskách, které jsou závislé na anekdotické pointě, poznáváme zde, proč Haškův humor působí tak přirozeně a nenásilně: bizarní, přesně odpozorované detaily jsou obrazem předmětné rozmanitosti světa. Odmyslíme-li si některé nepřesnosti, způsobené někdy stavem poznání, někdy chvatem a ledabylostí novinářské práce, možno považovat některé články, shrnuté v tomto svazku, nejen za zábavné, ale i za poučné. Obrazně bychom mohli celou tuto knihu nazvat „Haškovou čítankou“. Obsahuje publicistiku, jež je stejně tak vtipnou humornou mystifikací, jako poutavou „literaturou faktu“.

Na dně Haškovy tvorby je tedy záliba v rozmanitosti světa a v konkrétní předmětnosti jevů, která mu je prostředkem uměleckého zobecnění, vypravěčské nostalgie. Posun od faktu k mystifikaci je proveden tak, aby nenarušil věcný charakter sdělení. Hašek už ve skutečnosti samé nacházel zárodky fantazijních akcí, věcná žurnalistická stylizace mu bezděčně „prokluzovala“ v humornou mystifikaci.

Tento způsob má i své historické opodstatnění. Většina fakt a novinářských informací v předválečném Rakousku neobrážela totiž žádnou pravdu, ani řád, jenž by mohl být předpokladem poznání, ale nerozlišitelný sled událostí. Pozitivistická představa, že svět je přehledný a tudíž snáze poznatelný, ukázala se být iluzí. Mystifikující gesto, obrážející soudobý chaos věcí i metod poznání, je současně už předpokladem k tomu, aby doba, zakrývající svou tvář ideologickými, vlasteneckými symboly a frázemi, byla odhalena výraznými, adekvátními prostředky.

Při čtení denních listů a časopisů z té doby si snadno povšimneme, že jednotlivé údaje na sebe nenavazují, že se popírají a navzájem si odporují. A tu se uplatní škodolibé gesto mystifikátora, jenž nepatrným náznakem, třeba zdánlivou stylistickou „neobratností“, nebo změnou kontextu dává textu opačný, či dokonce ironický smysl. Na rozdíl od tradiční parodie, která vyžaduje určitou distanci od napodobované a karikované předlohy, mystifikace vysvobozuje věcný a jazykový detail z automatismu vnímání nikoli vědomým překreslením, ale jakoby bezděčně, naivitou či „mylnou“ záměnou.

Ve Světě zvířat Hašek objevuje velmi důležitý rys stylistický. Jeho podstatou je pouhá citace, výčet hodnověrně se tvářících fakt a materiálů, podávaných v chaotickém sledu, z něhož jsou vyňaty jednotlivé detaily a neočekávaným posunem kontextu uvedeny do zdánlivě parodického osvětlení. Komičnost tohoto postupu není vyvolána subjektivními asociacemi a fantazijními metaforami, ale je potenciálně skryta v kontextu, v nové a nepředpokládané souvislosti základních částic.

Objevem mystifikace Hašek značně předstihl literární vývoj. Teprve válečný a poválečný dadaismus vychází z osvobozené hry s fakty a z tvorby, v níž hlavní roli hraje náhoda. Také poválečný poetismus odmítá recepty a normy dosavadního umění a chce být víc než poezií, určitým pojetím života. Bohémská hra a „idiotská“ Haškova mystifikace otevírá cestu k neočekávaným podnětům, uvolňuje tvorbu nepředvídaným okolnostem, nejrůznějším vrstvám vědomí a podvědomí.

Dnes bychom tento způsob tvorby přirovnali nejspíše k textům současných kabaretních divadel. Jejich projev totiž nevychází z běžné parodie a z určitého tematického okruhu, pohybuje se zdánlivě na úrovni nezávazné, naivní a osvobodivé hry. Jsouce pevně zasazena uprostřed skutečné banality všedních dní, zazáří náhle některá fakta bleskovým zákmitem poznání. Získal-li tento poměrně složitý intelektuální humor v českém prostředí tak široký okruh příznivců, není zbytečné připomenout, že v Haškových zprávách a mystifikacích ze Světa zvířat a z Českého slova měl svého předchůdce a průkopníka.

Obratná hra mystifikátora je však ve své podstatě komplementární, neúplná, vyžaduje si účasti protihráče, posluchače, myšlenkově spřízněného obecenstva. Nyní snad pochopíme, proč Hašek neustále vyhledával společnost po bohémských hospůdkách, uvědomíme si, proč přikročil k založení Strany mírného pokroku v mezích zákona. Jeho publicistika v Českém slově a ve Světě zvířat, která odráží nové rysy mystifikujícího humoru ještě výrazněji než tradiční satiry a humoresky, nebyla ve svém plném významu dosud doceněna.

Abychom mohli podat kritický, odborně opodstatněný výběr Haškových publicistických statí a lokálek, většinou nepodepsaných jeho vlastním jménem, museli jsme především rozlišit, co je skutečným znakem autorství a co bylo přimíšeno v pozdějších historkách a anekdotách. Jediným badatelem, který se touto oblastí Haškovy činnosti zabýval, byl Břetislav Hůla. Hůla nebyl kritický k Haškovu humornému vyprávění a k bohémské legendě; zaměřil se proto na výběr zpráv s tematikou „objevů“ nových zvířat a na anekdotické prvky, obsažené v lokálkách. Dospěl k ničím neohraničenému celku, který zahrnoval i zprávy a noticky, jež Hašek evidentně nepsal a psát nemohl, neboť byly otištěny v době, kdy ještě nebyl redaktorem Světa zvířat.

Při určování autorství, které je u prací publicistického charakteru zvlášť obtížné, jsme se řídili zhruba třemi hledisky, respektive jejich vzájemnou kombinací. Jde o zřetel biografický, bibliografický a stylistický.

Životopisná fakta pomohla při rámcovém vymezení doby, kdy Hašek působil v redakci časopisu Svět zvířat, Svět a České slovo. Tak např. začátek Haškovy činnosti ve Světě zvířat, který jeho předchůdce a přítel Ladislav Hájek vymezuje jen přibližně, jsme mohli určit na základě svědectví redaktora Karla Viky. V jedné vzpomínce, otištěné v souboru Ze staré zlaté Prahy, Vika pověděl, že ho Hašek jednoho dne navštívil s anglickou žíhanou dogou, vypůjčenou zřejmě ze psince Světa zvířat. Přinesl s sebou povídku a ihned žádal o zálohu. Vika prý Haškově žádosti vyhověl, neboť měl strach z tak hrozivého zvířete. Povídka, která měla název Přísaha Mihy Gama, vyšla 27.1.1909. Jestliže tedy tím určíme Haškův příchod do Světa zvířat už od 1.1.1909 a nikoliv od data, kdy byla otištěna první Haškem podepsaná povídka (15.2.1909), můžeme mu přiřknout autorství už u cyklu Některé zajímavosti ze života zvířat, otiskované od prvého čísla tohoto ročníku. (Např. text charakterizující hrocha obsahuje narážky, uvedené ve vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka ve Švejkovi.)

Nepodařilo se však najít důkaz, proč a kdy Hašek z tohoto listu odešel. Hájek líčí, že majitel Světa zvířat byl prý nespokojen s jeho lehkovážným vedením listu; ale konkrétní mystifikaci, která by mohla být záminkou k výpovědi, jsme v listě nenalezli. (Článek o vlkodlacích, o nichž se Hašek zmiňuje v humorném fejetonu V přírodovědeckém časopise, byl otištěn až v roce 1913.) Předpokládáme tedy, že jeho činnost končí pravděpodobně v říjnu 1910 číslem 273.

Opět začal působit Hašek v tomto časopise na výzvu Hájkovu, jenž se mezitím stal spolumajitelem listu a tvrdí, že se Haška ujal, zaopatřil ho a zaměstnal v redakci svých listů někdy o vánocích roku 1912. Hašek přispíval do Světa zvířat ovšem už od května toho roku, redakční práce se však ujal pravděpodobně až u posledních čísel ročníku. Na jaře pokračuje ve své redakční činnosti i v časopise Svět, který vznikl osamostatněním dosavadní přílohy Světa zvířat, jež chtěla překročit okruh chovatelských zájmů a zaměřila se na rozmanitou publicistiku mezinárodní a hospodářskou. O Haškově přítomnosti v listu svědčí, že uvádí svého bratra Bohuslava Haška jako redaktora sportovní rubriky (od č. 7) a sám je označen jako hlavní redaktor listu (od č. 10, 23.2.1913). Spolupráce s oběma listy, které měly společnou redakci v Hájkově bytě na tehdejší Ferdinandově třídě, končí v květnu 1913. Po tomto datu se Hašek odebral na jednu ze svých cest „střední Evropou“, kterou konal se spisovatelem Z. M. Kudějem.

V Českém slově byl Hašek výpomocným redaktorem denních zpráv a lokálek zřejmě od počátku prosince 1911. Byl přijat, patrně na přímluvu redaktora Karla Půlpána, jako výpomoc pro nový ranní deník, který od tohoto data začíná vycházet. Haškův pobyt zde končí v únoru následujícího roku. Podle jedné haškovské anekdoty (viz A. Bouček: Kopa historek ze života Jaroslava Haška) a podle vlastního tvrzení (Hrst nezabudek, sázených na hrob strany národně sociální) prý odešel z redakce ihned po bouřlivé schůzi zaměstnanců pražských tramvají (12. 2. 1912), na níž vystoupil proti názoru čelných představitelů národně sociální strany. Podle stylistického rozboru zpráv a lokálek, otištěných po tomto datu, však lze téměř s jistotou soudit, že se v redakci zdržel ještě během února, patrně do konce výpovědní lhůty.

Rozeznat Haškovo autorství u drobných přírodovědných zpráv ve Světě zvířat a u lokálek z Českého slova je obtížné i proto, že sám později tuto činnost zahaluje žertem a mystifikací; prohlašuje totiž, že byl do obou listů vyslán jako zvěd Strany mírného pokroku v mezích zákona: „Musel jsem tedy vstoupit do redakce zcela nenápadně a zaujati tam postavení takové, abych sám nezradil zásady Strany mírného pokroku v mezích zákona a nezúčastnil se politiky národně sociální. Nejvhodnější místo v každé redakci politického časopisu, odkud může člověk sledovat všechny politické tahy a triky, jest místo lokálního zpravodaje. Ty děláš jako lokální zpravodaj do vražd a zlámaných noh a do jiného pěkného neštěstí, ale přitom můžeš pěkně pozorovat, co se kolem tebe děje.“ Stejným způsobem vysvětloval Hašek svou redakční činnost ve Světě zvířat, jak zjevno z humoresky V přírodovědeckém časopisu, z Dějin strany mírného pokroku a z příslušných partií Osudů dobrého vojáka Švejka.

Ale přesto existují určité znaky, jež umožňují určit autorství u většiny prací, buď nepodepsaných nebo podepsaných pseudonymy. Jako pseudonym vyskytují se tu jména osob z nejbližšího Haškova okolí. (Jsou to např.: Milka Langrová, Josef Lada, Karel Marek, Viktor Janota, Karel Pelant, Vratislav Mayer, Jařma - Jarmila Hašková.) Z neznámých pseudonymů určujeme nově pseudonym František Winter, v Bibliografii Jaroslava Haška (1960) zařazený mezi pochybné, dále pak pseudonym T. Witry, šifru E. Th. A. H., pseudonym svobodný pán z Kapherrů, F. L. Budínský, jež v Bibliografii nejsou uvedeny. V řadě statí a drobných zpráv objevují se životopisné nebo topografické narážky na cesty, které Hašek konal po střední a jižní Evropě: objevují se zde často jako motivy krajina v poříčí Tisy, oblast Bakoňského lesa, město Ingolstadt v Bavorsku aj. Na zážitky z cest upomíná i zmínka o starobylých mohylách-kurhanech, jež se vyskytují v polské části Haliče.

Jiné motivické shody odkryjeme srovnáním prací publicistického charakteru s podepsanými pracemi beletristickými. Vedle zmínky o velrybě sírobřiché, o ptácích žaludnících, o bleše, která žila na prehistorickém krtkovi, jež obsahuje vyprávění jednoročního dobrovolníka Marka, objevuje se i narážka na to, že domorodci foukají hrochům do nozder, jež pomohla určit řadu abecedně seřazených Zajímavostí ze života zvířat.

Při určování autorství u lokálek z Českého slova byla situace ještě složitější. Některé náměty byly sice popsány Haškem v humoresce Jeden den v redakci Českého slova a bylo je možno zcela jednoznačně určit. Jde zejména o zprávu o Adamitovi u Loučené, Meteor nad Prahou, Když hoří vuřty aj. Nápadně mnoho lokálek a drobných zpráv čerpá náměty z vinohradské a vršovické čtvrti, z okolí ulice Palackého a Komenského, kde Hašek bydlel a kde byl dům rodiny Jarmily Haškové. Velká část těchto drobných zpráv a lokálek musela být určena rozborem stylu. Přitom jsme vycházeli ze zásad, jež byly vysvětleny v předcházejícím oddíle tohoto doslovu: lokálka jako útvar není v Haškově pojetí jen sdělením faktů, ale obsahuje již prvky stylizace, byť byly „vypíchnuty“ třeba jen jednou větou nebo i rozvitým výrazem. Drobné zprávy a lokálky jsou často jakýmsi polotovarem, zpracovaným později v črtách a humoreskách. (Srovn. např. názvy lokálek, jež se stávají titulem humoresek.) Haškovo autorství je patrné i z techniky fejetonů, jež obsahují výčet fakt z oblasti antických dějin, historické podrobnosti a fakta encyklopedického charakteru: patří sem různá monografická pojednání, jako Historie husy, Dějiny kočky, koně aj. K ustáleným motivům Haškovy publicistiky, jež jsou společné s podepsanými humoreskami, patří záliba v archeologických objevech, v záhadách pravěké minulosti lidstva. (Není náhodou, že jedna z mála knih, které se našly v Haškově pozůstalosti, je odborná příručka archeologická a paleontologická.) K jiným takovým častým motivickým shodám patří zprávy z Číny a Mongolská, které Hašek čerpal většinou ze svého oblíbeného cestopisu misionářů Huca a Gabeta do Tibetu.

Pro stylizaci drobných zpráv a lokálek je nápadný sklon k lyrické, nostalgické poloze, promíšené veršovanými citáty; jindy je znakem jeho stylu telegrafická stručnost vytvářející kontrastní komické spoje. Nejlépe mu vyhovovaly zprávy netragické, dovolující lehkovážnou stylizaci humornou. Zprávy tragického charakteru Hašek lyrizuje způsobem až sentimentálním, srovn. lokálky o osudu tuláků.

Kombinací všech těchto přístupů, životopisného, bibliografického a stylistického, podařilo se odkrýt jeden z nejvýznačnějších, dosud však v Haškově bibliografii neznámý pseudonym dr. Vladimír Vyhnal v časopise Svět. Stati takto podepsané, o nichž se zmiňujeme v první části doslovu, tvoří totiž spojník mezi publicistikou předválečnou a válečnou, uveřejňovanou v legionářských časopisech a podepsanou pseudonymem dr. Vladimír Stanko. Odkrýt tento pseudonym pomohla šťastná náhoda. Hned v úvodní stati je zmínka o starověkém Efialtovi, jenž prý zapálil chrám bohyně v Efesu, aby se dostal do dějin. Totéž řecké jméno se vyskytuje za několik týdnů poté v Haškově humoresce Baluškova zrada, tentokráte ve správném významu: Efialtes byl starořecký zrádce, jenž zavedl perské vojsko do zad svých krajanů u Thermopyl. Snad někdo Haška na omyl upozornil, snad přišel na svou chybu sám. V poválečném Švejkovi se objevuje motiv hérostratovský, jenž patří k základním složkám výstavby tohoto díla a slouží k odhalení protikladných zájmů malého člověka a ctižádostivých vojevůdců; vyskytuje se již se správným označením historickým. Tento důkaz, byť ne zcela průkazný, vedl k odhalení celé řady dalších dokladů o Haškově autorství. Je to např. zmínka o pevnosti Ingolstadtu, kde Hašek cestoval během svého výletu do Bavor, postava Róži Šandora, loupežníka z Bakoňských lesů, jež je častou postavou Haškových cestopisných humoresek, narážka na Xenofontovu výpravu do Malé Asie, jež ve Švejkovi slouží k rozvíjení motivu anabáze, aj.

Přítomným svazkem tedy zakončujeme pramenné vydání Haškových satir a humoresek. Je výsledkem více než dvacetileté badatelské práce skupiny editorů. Nebyla to práce lehká, měla svá úskalí a procházela značným vývojem. Stane se naším zadostiučiněním, jestliže další vydávání Haškova díla na ni bude moci s prospěchem navázat.

Radko Pytlík