Připomínky k románu Dobrého vojáka Švejka

Napsal Bohumil Vlček

Čes. Budějovice, dne 20. března 1956

© 2012 Památník Národního Písemnictví

,

This is the web-version of a document produced by Bohumil Vlček in 1956, stored in "Fond Zdena Ančík" at Památník Národního Písemnictví, Prague. It has never been published, although some Hašek-experts refer to it in their publications. It is the first of three documents that Vlček wrote about his time in the Austro-Hungarian army in 1915.

Bohumil Vlček was a companion of Jaroslav Hašek in the Austro-Hungarian 91st Infantry Regiment from spring 1915 until Vlček was injured at Sokal at the end of July. In this 10-page typewritten letter to Zdena Ančík he wrote down his reminiscences about his encounters with the famous author and also contributes to our understanding of how the soldiers experienced that period. Vlček includes his memories from Bruck an der Leitha, the journey to the front with the IR91/12th march battalion as well as his time at the front (less than three weeks). His account of the battle by Sokal is disturbing in its details. Some inaccuracies exist with respect to places, dates, and sequence of events, but this is to be expected when notes are made 40 odd years after the events it describes. Still Vslček's story provides valuable information (and confirmatory evidence to Jaroslav Kejla, Rudolf Lukas, Jan Vaněk, Jan Morávek, and other contemporaries of Hašek who have recorded their reminiscences from their time in IR91).

Where elements of doubt exist or errors appear, I have added footnotes (in English). Some of the footnotes are of pure explanatory nature.

Acknowledgements: Zenny Sadlon proofread the HTML page (grammatical errors in the original text have not been corrected). Further thanks to the helpful employees at Literární archiv Památník Národního Písemnictví. On 27 November 2012 they provided the document and permitted me to photograph it.

Related literature

• Jaroslav Hašek - dobrý voják Švejk Jan Morávek
• Jak to bylo v bitvě u Chorupan Jaroslav Kejla
• Vojenské figury Bohumil Vlček
• Carnage by Sokal Jomar Hønsi

Jomar Hønsi, 2013

Brucker Lager in Királyhida

V době t.j. v únoru 1915[1], kdy nastoupil Jaroslav Hašek, vojenskou službu u náhradního praporu p.pluku 91 v Českých Budějovicích u II. ersatz kompagnie, konal jsem vojenskou službu v hodnosti četaře jako instruktor domobranců u I. ersatz kompagnie jejímž velitelem byl npor. Sagner[2]. Tehdy jsem od vojáků slyšel, že u II.ersatz komp. je nějaký spisovatel jednoročák Jaroslav Hašek, který umí v místních hostincích dobře pobaviti společnost různými vtipy a satirami. Hlavně dovede vyprávěti o, událostech na frontě a k tomu ihned skládá přiléhavé básně.

Přeložením náhr. praporu p.pl. 91 z Čes. Budějovic do Mostu n/L, do vojenského lágru Kirali-Hida, kde jsme byli v cizím prostředí, nutilo nás příslušníky České národnosti k bližšímu osobnímu styku. K informaci uvádím, že náhr. prapor, byl přeložen do nové posádky v polovici měsíce května 1915[3]. Vojenský lágr od města Mostu n/L. dělila řeka Litava a jak jsme se ve škole učili Rakousko dělilo se podle té řeky na Cislajtanii a Uhersko na Translajtanii.

Vojenský lágr byl starého tipu, rozsáhlé neúhledné baráky, elementární střelnice, tři kantiny a pak rozsáhlé cvičiště to bylo vše. V lágru nás nic nepoutalo, proto po zaměstnáni navštěvovali jsme v Mostě hostinec u "Růže"[4] kde nás obsluhovala naše česká číšnice Růženka / jak v románě též o tom zmínka :/ Tam byl stalým hostem Jaroslav Hašek, kterého jsem tam též osobně poznal. Většinou do restaurace chodili Češi, jednoročáci a i mužstvo od náhr. praporu. Hašek, když byl v ráži nás výtečně pobavil různými vtipy, voj. událostmi a též o životě u kompagnie. Jeho satiry se nám líbily a proto měli jsme Haška rádi. Někdy nám přednášel na téma: "Jak se má rakouský vojín chovat před nepřítelem" nebo "Velké úspěchy rakouské armády" a ku konci, "Latrinenachrichten" a podobně. Bohužel často se stalo, že Hašek přišel do takové ráže, že byl pak přiveden Bereitschaftem na Hauptwachu k odpočinku.

Hauptwache

Hašek nedbal svého zevnějšku. Při sestavování XII. Marschbaonu /pochodového praporu/, byl Hašek přidělen k II. marschkompagnii /pochodové setnině/[5]. Haška si vyžádal nadporučík Lukas, velitel kompagnie a určil si ho za komp. ordonance, chtěje tak mi ti nad ním dozor, neboť nerad viděl že Hašek je často opilý, že na sebe nedbá a žije bohémským životem. O tom mi později v Praze vyprávěl Lukas při různých rozhovorech. Já sám byl též určen k XII. Marschbaonu a přidělen jako četař, zástupce velitele čety k. I. marschkomp. V poli pak při sloučení XII. marschbaonu s plukem, byl jsem přimo přidělen k hejtmanovi Ságnerovi, jako ordonanční poddůstojník u praporu, tím jsme pak přicházel do osobního styku s komp. ordonancem Haškem.

Než-li přikročím k dalšímu mému osobnímu poměru a služeb, styku s Haškem chci krátce vylíčit sestavu XII. Marschbaonu, správně dobu odjezdu na bojiště k pluku, sestavu skutečných velitelů jeho příchod k pluku a pak konečně jeho rozdělení na jednotlivé části pluku.

XII. Marschbaon byl sestaven koncem měsíce května 1915 většinou z branců vycvičených po 6 týdením, výcviku a ze staršího mužstva a poddůstojníků přicházejících po vyléčení z nemocnic.

Velitelem praporu byl pplk. Wenzl /: o něm zmínka v románě viz str.297 :/ nikoliv hejtman Ságner jak v románě uvedeno. O Ságnerově působnosti bude uvedeno později. Prapor sestával ze 4 marschkompagnií. Velitelem II. Marsch komp. byl nadporučík Lukas u něhož Hašek byl ordonancem. Tím objasňuji diference mezi 11. Marschkompagnii jak v románě uvedeno, neboť správné označení bylo XII. Marschbaon. Při rozdělení praporu byl H. správně přidělen k 11. polní kompagnii, kterou pak v románě zaměňuje na 11. Marschkomp. Moje osobnost byla přidělena k I. Marschkomp. a velitelem byl npor.Hucl.

Testimony from the IR91 chronicle about the arrival of MB12. © VÚA

Po vykonaném výcviku a vystrojení byl celý pochodový prapor koncem měsíce června 1915 transportován na ruské bojiště. Před odjezdem praporu, bylo překvapení pro npor. Lukase neboť Hašek se stratil a nebyl 3 dny k nalezení. Teprve třetího dne našla ho patrola v kavárně u nádraží[6] pod stolem spícího a spitého k nepoznání. Byl patrolou předveden k veliteli kompagnie, kde u raportu se vymlouvav, že svůj odchod do pole oslavoval v radosti, že potáhne na nepřítele. Potrestání v době odchodu do pole nebylo by účinné, proto byl H. napomenut, aby se podobným nepřístojnostem vyvaroval. Po vykonané přísaze a po provedení všech příprav, byl prapor po rozloučením se s důstojnickým sborem a mužstvem zůstavším u nahr. praporu vagonován a nařízen odjezd.

Koncem měsíce června[7] 1915 byl transport praporu dirigován z nádraží Most n/L přes Ráb, druhý den ráno přes Budapest, pak Hatvan, Miškolc, Karpapty do konečně stanice Sambor v Haliči. Z Karpat až po Sambor a dále projevoval se účinek bojů, neboť většinou byla nádraží rozbita, vesnice vypáleny a bylo vidět jen samou spoušť. Ze Sambora, kde jsem viděli naftová pole[8] a přímo tekoucí naftu do vagonů, vyrazil prapor k pěšímu pochodu přes Stryj[9], jižně Lvova, Grodek Jagajlonský - směr Zlota Lípa, místo Přemyšlany, kde byl polní pluk na frontě zasazen.

Při rozdělení Marschbaonu do rámce pluku[10], byl npor. Lukas určen velitelem 11. polní setniny /Feldkompagnie/. se sebou vzal i svého ordonance Haška. Velitelem III. pol. praporu do jehož svazku patřila 11. polní setnina, byl hejtman Ságner, tudíž nebyl velitelem XII. Marschbaonu jak v románě uvedeno. Hejtman Ságner bojoval dříve na srbské frontě a v listopadu 1914 onemocněl a po vyléčení byl přidělen k náhradnímu praporu jako velitel II. ersatz kompagnie, kde působil až do přeloženi náhr. praporu do Mostu n/L. a koncem měsíce května 1915, byl odeslán jako - einzelreisender - k pluku do pole, nemohl tudíž býti velitelem XII. Marschbaounu jak Hašek ve svém románě uvádí.

Při rozdělení pochodového praporu, byl jsem přidělen k hejtmanovi Ságnerovi jako praporní ordonanční poddůst. neboť mi osobně znal již ze srbského bojistě. - Jako ordonanční poddůst. měl jsem za povinnost udržovati stálý styk s ordonancemi podřízených kompagnií, mezi nimi i s ordonancem Haškem, starati se o mužtvo, říditi ordonanční službu, starati se při pochodu o ubytování přidělených důstojníků a mužstva od štábu praporu. Jak v boji tak i při táboření, udržovati stálé spojení mezi velitelem praporu a veliteli podřízených setnin. Služba vyžadovala rychlé orientace a postřehu, tu Hašek měl a hlavně dovedl se postarat kde co dobrého k jídlu a k napojení. Službu konal dobře.

IR91 building a bridge. © VÚA

Vystřídání pluku z fronty na Zloté Lípě u Přemyšlan, pochodoval pluk přes Velké Mosty[11] na Kaměnku Strumilovou, kde bylo tábořeno několik dní[12]. Po dlouhých pochodech nařízen odpočinek byla to přestávka před nasazením pluku na řece Bugu. Ordonancí měli plno pochůzek a tu u jedná příležitosti viděl jsem Haška s několika vojáky hádaje se se židovkou prodávající draze čokoládu a cukrovinky. Židovka šidila vojáky, tu Hašek nařídil, aby prodávala normálně, jinak ji to zbalí a předvede veliteli, což ona v obavě a strachu vyhověla a za přítomnosti Haška vše za normální cenu prodala.

Po odpočinku a doplnění mužtva výstrojí a výzbrojí nařízen Marschbefél a během jedné hodiny pochodoval pluk na frontu. III. polní prapor, jemuž velel hejtman Ságner, měl úsek podél tratě a toku řeky Bugu - bez bojové akce - jen tu a tam byly přestřelky předních stráží. Po celé dva dny pršelo, promokly jsme do kosti, neboť v úseku nebyly vybudovány zákopy ani skrýše. Po dvou dnech došel další befél k pochodu směr Sokal, k vystřídáni říšsko-německých trup tam zasazených.

Bojový úsek u Sokalu tvořil klíčové postavení, které Ruská armáda houževnatě držela, neboť jeho prolomením musela by celá armáda ustoupiti až k Dubnu. Rakouské armádní vedeni rozhodlo v těchto místech učiniti průlom. K tomu účelu byl soustředěn celý 18. Armádní sbor t.j. 2. divise a to 9. pražská a jedna vídeňská sestavena s vídeňských a moravských regimentů.

Před odchodem pluku na bojiště vykonána přehlídka brigády a pak po polní mši hromadná zpověď. Bylo nám oznámeno že jsme dobrými vojáky a proto jsme dosazeni na důležitá místa a pod. Polní kurát Ibl měl kázaní a jak německy a tak česky do nás hustil slovy: Vojáci Šumaváci věrni našemu nejvyššímu veliteli stařičkému mocnáři, budeme bojovat do poslední kapky krve a nepřítele vyženem a pak bude po válce a vy pak se odeberete ku svým drahým rodinám a pod. Zřejmě nás houpal a jeho kázaní na nás nijak neúčinkovalo.

IR91 at Kuliczków. July 21, on the way to Sokal. © ÖSTA

Po provedených přehlídkách, duševní přípravě, byl pluk určen kolem 20. července 1915 k nástupu na frontu. Úsek pluku určený, byl obsazen německou armádou. Proto předem, byli velitelé praporů a kompagnii vyzváni k průzkumu, aby pak při vvstřídáni byli lépe orientováni. S veliteli pochodovali též i ordonancí se sebou, samozřejmá i náš Hašek. Během orientace velitelů pobíhali jsme zákopy a tu Hašek z ničehož nic přinesl celý batoh proviantu, cigaret i rumu. Dotazem, kde k tomu přisel, řekl nám, že v tom běhání vrazil do zákopu jednoho Zahlmeistra / u nás rechňéka / - nikdo tam - sebral co se dalo a pak klidně za námi spěchal. Abychom nepřišli v podezření odeslal jsem Haška a hlášením k pluku a tam, aby věci u kompagnie uschoval. Později pak po našem příchdu jsme si pochutnávali na dobrem sýru, slanině a chlebě. Hašek ovšem to vše zalil rumem.

III. polnímu praporu určen úsek nad městem Sokalem ve směru vesnice Poturcizy. Na okraji této vsi byli kusová silná opevnění, byl to svah, takže měli větší přehled proti nám, dole pak protekala řeka Bug. Po provedeném vystřídání zařizovali jsme se po našem. Napřed upravili jsme naše stanovišté, pak nařídil velitel praporu vyslání hlídek do forterénu, aby seznal situaci, sílu a stanoviště kulometů nepřítele. U nás pak bylo nutno orientovat se o úsecích setnin, umístění jejich velitelů, aby pak spojení fungovalo. Tu jsem byl stále ve styku s ordonancemi a hlavně s Haškem, jelikož jeho kompagnie byla na nebezpečném místě. S námi sousedili 10.prapor myslivců "Kopaljägři".

Naše velitelské stanoviště bylo společné se stanovištěm Jägrů. Po několika denním zasazení v zákopech, postupně se zvyšovala oboustranná bojová činnost. Pozorováním zjištěna zvýšená činnost pracovní ruských vojsk - zajišťovali se. Před naším příchodem museli se zde odehrávat boje neb v terénu bylo dosti nepohřbených padlých německých i ruských vojáků. Sami v naší blízkosti pochovali jsme 4 ruské důstojníky - jeden z nich mel u sebe mapu, kde byl naznačen jeho pochod do Karpat a pak i ústup.

Překvapilo mne, že Hašek ačkoliv po prvé na frontě, počínal si jako starý válečník, rád se napil a dovedl rumu také obstarat. Rozkazy a nařízení plnil správné, v našem stanovišti se často zdržoval a bavil nás různými anekdotami.

11. polní kompagnie jíž velel npor. Lukas, mela klíčové postaveni, nebot úsekem kompagnie probíhala silnice ze Sokalu do vesnice Poturcizy, která byla obsazena Rusy. Úsek kompagnie byl často napaden /:feuerüberfall:/ Po jedné takové přestřelce, byl Hašek odeslán s hlášením o přísun munice a ručních granátu pro 11. kompagnii. Jeho příchodem došlo k incidentu. Hašek omylem místo do našeho stanoviště, vstoupil do stanoviště 10. praporu Kopaljägrů a žádal adjutanta nadporučíka - němce - o příděl munice a sice česky neb německy se nemohl dohovořiti.

The Kopaljäger regiment mentioned in an official war bulletin. On 23 July they captured three officers and 342 men south-east of Sokal.

Pan oberleutenant byl tak surový, když se Hašek nemohl domluvit, počal jemu spílat a nadávat sauböhmáků a uhodil ho. V tom zaslechl jsem onu hádku, vyběhl přímo do stanoviště nadporučíka a žádal ho o slušné jednání. Po zjištění oč jde, že omylem požadoval H. na místě od nás - od nich munici, přestal pak pan oberleutenant české lůze nadávati. Převzal jsem od Haška hlášení, aniž bych spícího velitele zbudil a odebral jsem se s ním i s přiděleným mužstvem pro munici k velitelství pluku do Sokalu. Zde jsem od zbrojíře dostal pro 11. kompagnii potřebnou munici. Bylo as půl noci - převzali jsme několik verschlágů a bednu s granáty a tak jsme odmašírovali k vlasní kompagnii. Cestou Hašek nadával a zlobil se, že co si myslí ta prašivka, vždyť jsem dělal jen služební povinnost - řekl. Těšil jsem milého Jaroslava a upozornil ho, že celou věc přednesu veliteli praporu hejtmanu Ságnerovi. Velitel jak ho znám jisté zakročí - Hašek na to; "Facku už mi nesundá žádný", já na to, že zákrok zde musí býti, jinak by si ten zpupný nadpor. dovolil více. A tak v noci pokračovali jsme v cestě s municí k 11. kompagnii. Munice byla těžká - museli jsme odpočívati a tu Jarda nám vyprávěl a rozváděl jeho válečné plány a říkal, že to musíme vyhrát za každou cenu. Vzpomínali jsme na Bruck a na dobré víno u "Růže”, dále nám vyprávěl jak mají pitomé kadety a že npor. Lukas je jim stále v patách. Lukase si chválil. Po příchodu ku kompagnii, byla munice rozdělena na čety. Mužstvo číchalo, že v tom něco bude - a také bylo. Druhého dne ráno jsem celý případ hlásil veliteli praporu, vše jsem mu po pravdě vyložil a skutečně hejtman Ságner ihned se ustrojil, vzal mne s sebou a šli jsme se stížností k veliteli Jägrů. Zde podplukovníkovi přednesl stížnost o chování a jednání nadporučíka s mužstvem české národnosti a cizího útvaru. Nadporučík se vymlouval, že to nebylo tak hrozné, že nerozuměl oč jde a to ho podráždilo. Celkem vzato, byla panu npor. jeho velitelem učiněna důtka, s tím, že se něco podobného nesmi opakovati obzvláště nesmí se trpěti, aby se nadávalo mužstvu české národnosti. Haškovi jsem pak sdělil výsledek a on mi řekl, že se na jägry vysere.

Karl von Kopal, 1788-1848

Kopaljägri byli většinou moravané od Jihlavy. O původu pojmenování jsem se dozvěděl jednou při rozhovoru s potomkem bývalého rakouského Inhabera generálem čsl. armády Kopalem tehdy velitelem 5. divise v Čes. Budějovicích a později pak Zemským vojenským velitelem v Praze. U jedné příležitosti jsem se zmínil, že jsem bojoval s Kopaljägri a tu nám generál řekl, že příbuzný z rodiny Kopalů byly v době Neapolenských válek velitelem praporu myslivců a že se s praporem vyznamenal. Na paměť byl pak jeho prapor pojmenován "Kopaljäger". Pátráme-li dále poznáváme, že rakouskou armádu vedli většinou generálové českého původu jako Radecký a jiní[13].

Jiný zajímavý případ jsem zažil s Haškem přímo v zákopech. Jdu s hlášením veliteli 11. kompagnie a tak v zákopě u střílny spatřím Haška s několika vojíny jak jede z nich vystrkuje pušku na niž má nasazenu čepici v domění že tam stojí voják. Hašek u střílny pozoruje. Na můj dotaz co tím sledují, odpovídá mi Hašek, že je nutno zjistit zda jsou Rusové vycvičeni ve střelbě a tu je nutno jejich výcvik vyzkoušet a proto se jim musí dat příležitost jak se umějí trefovat. Po nedlouhé chvíli bzučely střely okolo čepice. Za chvíli ukazuje druhý vojín lopatou - žádná trefa. Tak jak s naší strany byla pozorována činnost Rusů v zákopech, tak i s jejich strany, byli jsme zase my pozorováni. Ovšem v některých případech se to nevyplatilo. Mohlo se stát, že by v taková místa mohla býti vržena mina a to by znamenalo smrt několika kamarádů. Proto jsem Haška upozornil, aby podobné rozptýlení odložil.

Po několika denní průpravě a bojové činnosti v přestřelkách a zastřelování se dělostřelectva na určité cíle bylo pozorováno, že podle vydávaných rozkazů se něco chystá.

Skutečně dne 21. července 1915 na sv. Annu[14], byl velitelem pluku dan rozkaz k pohotovosti a ve 4 hod. odpoledne dán rozkaz k útoku. Před provedením rozkazu, svolal velitel praporu velitelé kompagnii, aby jim oznámil situaci a dal další rozkazy k zahájení útoku. Nejobtížnější bojová situace byla v úseku kompagnie npor. Lukase. Po skončených přípravách, zrušení stanoviště praporu, pak odchod do nového stanoviště přímo v prvých zákopech, spustila obojstraně kanonáda až se země třásla. Nastal dělostřelecký boj. Po předběžné dělostřelecké uzavírající palbě vyrazil prapor k útoku.

Následky byly hrozně. Rusové postřehli výpad- zahájili smrtonosnou palbu z kulometů a jejich dělostřelectvo hrozne řádilo v našich posicích. Strhla se bitva podél celé fronty na které obě strany houževnatě bojovaly. Naše prvé kolony byly palbou kulometů smeteny a celá řada dobrých kamarádů našla hrob před ruskými zákopy. Přes velké ztráty udržel se prapor v předu. Boj na celé frontě pokračoval urputně po celou noc.

Rusové přecházeli k proti útokům a bojovali udatně. Velitel praporu hejtman Ságner udržoval s veliteli kompagnií spojení skrze ordonance a tak jsem byl s Haškem ve stálém styku. As o půlnoci prorazili Rusové a pronikli až před náš úsek. Hašek přiběhl s hlášením od npor. Lukase, že je zle a že musíme ustoupit, jinak nás všechny zaberou. Po předaní hlášení veliteli praporu, dali jsme se e Haškem do hovoru a on nevěděl si rady, ptal se mi co máme dělat? Řekl jsem mu: Zpět nepůjdem - zůstanem v zákopech a když budou Rusové postupovat - seberou nás. Hašek souhlasil a tázal se co bude s oberleitenantem?

The reason why IR91 had to go to Sokal explained. From Österreich-Ungarns Letzter Krieg 1914-1918.

Řekl jsem mu: "V takových momentech každý pracuje na svou pěst". To jsem již tak provedl v Srbsku v bitvě na Kolubaře u Leikovace, tam jsem zůstal na bojišti v jedné kuči a několika kamarády, mezitím náš prapor šel ku předu a při útoku měl velké ztráty. Bojiště bylo pak tak roztrháno, že se nevědělo kde jsou Srbové a kde jsou Rakušané. Fronta byla roztrhaná, k tomu pršelo se sněhem. Že jsem zastal v kuči, byl jsem smrti neb raněním ušetřen. Samosebou, bylo to správně považováno za deserci před nepřítelem, ale v takové motanici kde není žalobce - není soudce, každý pracuje na vlastní pěst a na sebezáchranu. Tak se mi to stalo též na řece Dřině - že jsem neutíkal do vody a vyčkal na břehu ať se děje co děje - dočkal jsem se druhého dne pontonu a tak jsem se dostal bez utopení na druhou stranu. Ti co chvátali se jeden po druhém utopili. To se Jaroslavovi líbilo a tak vyslovil se proto, abychom zůstali v zákopech. Bohužel naše očekávaní co bude dále netrvalo dlouho - Rusové odložili další postup. Mezi tím nastoupily zálohy p.pluku 73 /Egerländer:/ k proti útoku a tak byli opět Rusové vrženi zpět do jejich původního postavení. Bitva byla v pohybu po celou noc neboť jednou útočili Rusové a jednou zase naše vojska. Konečně ku 4 hodině ranní, když se začínalo rozednívat podařilo se našim vojskům po příchodu záloh - vniknouti do Ruských postavení a zajmouti velký počet Rusů.

Došlé zálohy pěšího pluku 11 a 102 donutili Rusy k ústupu, nařízen hromadný útok všech sil na frontě, kterým pak byla ruská fronta proražena. Na to nasledoval příchod ruských zajatců a fronta dostala se do pohybu. Jak na naší straně, tak i na straně Rusů byly velké ztráty na mrtvých, raněných i zajatých. Zbytkům Rusů podařilo se probojovati a ustoupiti za vesnici Poturcizy. Z rána druhého dne po zahájení útoku, byla situace taková, že Rusové ustoupili na celé frontě do hloubky as 6 km. Za těchto akcí bylo zajato 4000. -tisíce Rusů. Nemohl jsem pochopit, proč se Rusové houfné vzdávali, vždyť jejich postavením byli ve větší výhodě i v přesile a v účinné schopnosti jejich dělostřelectva.

Zde as působil morální rozklad, či neschopnost jejich velitelů, prostě nechtěli bojovat. Tolik o Rusech.

Jaká situace u nás?

Situation on 27 July, 4.30 PM. © ÖSTA

Přes to, že naš pluk byl takřka decimován - neboť během bojů ztratil na 60 % veškerého mužstva, jednak na mrtvých, raněných, ale i zajatých, byl dán rozkaz k pronásledování nepřítele. Ságnerův prapor měl velké ztráty, já i Hašek s Lukasem zůstali živi, zato kompagnie na to doplatila. Po provedeném uspořádání zbytků mužstva jednotlivých kompagnií z kterých se utvořili jen čety, dostal jsem od velitele rozkaz zjistit v předpolí nové postavení Rusů. S oddílem 6 ti mužů pokračoval jsem v průzkumu pres vesnici až na okraj lesa za vesnicí. Rozhlížeje se po novém terénu, byl sem velmi překvapen neboť z leva v žitném poli pochodovala ruská vojska v několika kolonách ku předu s voláním "Urá". Zadní kolony pochodovali beze zbraní.

Opět utkvěla mi myšlenka zůstati na místě a vyčkati příchodu pochodujících Rusů, ale patrola sestávající se s většino němců nechtěla zůstati na místě a tu jsem byl nucen vrátiti se zpět. Mezi tím Rusové se zastavili a počali se zakopávat na svahu vlnitého terénu, neboť oboustranná dělostřelecká palba znemožňovala větších pohybů.

Při zpětném pochodu z průzkumné hlídky, zjistili jsme, že mnoho Rusů je poschováno ve vesnici a to většinou ranění a nemocní a prosili nás abychom je vzali se sebou, což jsme učinili a utvořili z nich oddíl a odvedli je na pluk. obvaziště. V tomto zmatku předcházelo jedno překvapení, druhé překvapení. Pokud si ještě dnes pamatuji, když jsme vnikli do jednoho hospodářského dvora vesnice - tam jsme byli velmi udiveni nad obrazem, který se nám vyskytnul. Po dobu bojů majitel hospodářství i čeled zůstali ve statku i dobytek tam ponechali- v kůlně dodělávala těžce raněná kráva.

Ve dvoře pak byla schována celá skupina Rusů mezi nimi i ranění důstojníci. Byly do nohou těžce raněni a prosili nás, abychom jich vzali zpět do zajetí. Což jsme učinili a i raněné jsme vzali s sebou. Dva z nich nemohli choditi a tu nařídil jsem zajatcům, aby dvá a dvá nesli raněné na pušce a další zajatce jsem určil k vystřídání. Na zpětné cestě přecházeje původní Ruské a pak naše původní zákopy spatřil jsem Haška mezi zbytky odpočívájící kompagnie. Hašek se přitočil a šel s námi na plukovní obvaziště, kde jsme raněné předali k ošetření, a ostatní zajatce jsme odvedli na zajatecké shromaždiště za Sokalem, kde též lágrovali naše kuchyně. Zde dostali jsme menáš i chleb a cigarety. Po odpočinku vrátili jsme se k pluku.

U velitelství pluku jsem pak zjistil, že náš prapor byl stažen s bojiště a je na odpočinku v předměstí Sokalu, kam jsem odešel i s Haškem a hlídkou a hlásil se u velitele Ságnera. Vysětliv celou moji situaci a k tomu něco přidal, byl jsem s ostatním mužstvem pochválen. Nyní opět nastala služba v době odpočinku, napřed nařízeno čistění výstroje a výzbroje, uspořádaní ubytování, zjišťováni mrtvých, zraněných a zajatých. Velitelé museli hlásit výkaz ztrát mužstva a požadavky munice granátů a pod. a tak šla vojna dále.

Též i já s přidělenými ordonancemi, byl stále zaměstnán různými pochůzkami a zajišťováním ubytování pod střechou a pod. Když jsem pak hovořil s Haškem o našich útrapách - řekl mi - že si válku takhle nepředstavoval - myslel - že po jedné bitvě bude konec jak tomu bylo u Králové Hradce. Zatím se stale válčí - ustupuje - postupuje - útočí a nebere to konce.

Ruská vojska přes to, že musela ustoupit a přes velké ztráty, znovu se shromažd'ovala a chysala se k útoku. Náš odpočinek byl krátký, přes to, že prapor měl velké ztráty a kompagnie vykazovaly nízký stav bojujícího mužstva, byl prapor po jednodenním odpočinku znovu alarmován k nástupu do fronty. Ruská vojska doplněna v mocných proudech útočila na rakouské linie, aby znovu dobyla ztracených posic. Tedy bitva o Sokal pokračovala.

Po nařízeném alarmu, bylo to v 9 hod. dopoledne, byl celý prapor po 2 hodinách marschbereit a během 1 hodiny schlagbereit. Ihned vydán rozkaz k pochodu na bojiště to bylo 26. července 1915 v 11. hodin dopoledne. Mezi tím bylo město Sokal odstřelováno ruským téžkým dělostřelectvem a to velmi účinně. Po prvé jsem slyšel detonaci 18 cm kalibrových baterií.

Podle vydaných rozkazů pobočníkem pluku hejtmanem Weislem / v době okupace němci umučeném / vydán rozkaz doplnit bojující jednotky pěšího pluku 102. K orientaci bylo nutno dosáhnouti svahu nad městem. Pochodem na bojiště se nám vyskytl zajímavý obraz. Udatní Deutschmeistři a Kopaljägři prchali jednotlivě z bojiště. Tu velitel praporu nařídil každého prchajícího, každé hodnosti po zjištění jmen v námenzetlích zachytnouti a vzíti se sebou do fronty, což se s naší strany dělo. Zde se ukázali udatní vídeňáci.

From the Gefechtsbericht dated August 9, it transpires that Wenzel left the command of the II. Btn. to Oberleutnant Baudisch and took refuge amongst the reserves. Further documents reveal that prosecution threatened him and Oberst Steinsberg.© ÖSTA

Bojová situace nebyla veliteli praporu známá. Bylo nutno zjisiiti, zda má býti prapor zasazen ihned za cenu ztrát, nebo až v noci. Hejtman Ságner nechtěje míti ztrát mužstva za okamžitého postupu, dal přednost k zajištěni situace bojujících jednotek, vysláním patroly do terénu. Této zodpovědné úloze se každý obával - tu velitel určil mne se 4 vojíny. Náš úkol byl zjištění situace bojujících jednotek. Vydáním rozkazu nastoupili jsme tuto nebezpečnou cestu ku předu. Terén, kterým jsme probíhali, byl poset mrtvolami našich i ruských vojsk, rozházena různá výzbroj, kulomety a náboje z posledních bojů.

Proběhnuvše ve střelbě as 500 m ku předu narazili jsme na zákop ve kterém jsme se ukryly a odtud pak jsme pozorovali průběh bojů. Zjistili jsme, že před námi as 1 km Rusové útočí v několika vlnách na posice p. pluku 102. které v několika místech prorazili. Chystav se dáti hlášení zpět veliteli praporu, byl jsem zasažen střelnou ranou z pušky do levého ramena. Rána byla velmi prudká a velmi jsem krvácel. Svaliv se do zákopu, byl jsem mužstvem patroly vysvléknut z blůzy a obvázán, tím se mi podařilo krvácení zastaviti. Přes to, že ruská špičatá střela byla prudká neprorazila ramenní kost, nýbrž kolem se provrtala svalem a tím zranění nebylo nebezpečné.

Co nyní? Vyřaděn z dalšího boje, měl jsem radost z toho, to zranění - nyní otázka jak zpět - abych nezůstal někde ležet bez pomoci. Proto jsem zůstal ještě v zákopu, abych pak po bojové přestávce mohl přeběhnouti zpět.

Vyčlával jsem - ale boj trval se zvýšenou prudkostí. Hlášení o bojové situaci jsem nemohl zpět odeslati v obavé, že spojka pro střelbu nebude moci zpět projíti, neboť by musela běžeti v otevřeném terénu. As po jedné hodině se střelba uvolnila - pohlížeje zpět, pozoroval jsem jak se prapor rozvinuje a jak jednotlivé skupiny jdou ku předu. V zápětí začala houkat ruská děla uzavírající palbou šrapnelů i granátů do útočících skupin. Mezi tím doběhl celý štáb praporu i s velitelem. Spatřiv ho - zavolal jsem, aby seskočil do našeho zakopu i se svým štábem. Vysvětliv veliteli praporu situaci - on pak mě litoval, že mi ztrácí , zůstal se štábem na místě a mezitím postupujícímu praporu podařilo se doraziti do zákopů p.plu u 102 a vyrovnati mezery a zastaviti postup Rusů.

Recognition of Sagner's contribution at Sokal. From Gefechtsbericht August 9, 1915. © ÖSTA

Jakmile boj ochabl, rozloučil jsem se s kamarády i s velitelem hejtmanem Ságnerem a kličkovaně běžel zpět do bezpečí. Pod svahem terénu, kde jsem vyrazil s patrolou, byli na pochodu další části pluku - mezi nimi i 11. kompagnie. Tu někdo na mne volá: "Vlčku co nového v předu"? Ohlédnu se a vidím npor. Lukase se svým ordonancem a kompagnii. Krátce jsem mu vysvětlil situaci jak je, dále, že prapor dosáhl cíle za velkých ztrát. Hašek vyjeveně poslouchá a řekl: "Tě bůh to bude pěkná mela." Při rozhovoru mi pak Hašek ještě řekl: "Běžte co nejdále do zadu a až se sejdem v Brucku u "Růže" pak si o tom řeknem více". To byl náš poslední rozchod. S Lukasem jsem se po letech sešel v Praze u MNO, a s Haškem již nikdy až potom v jeho románě. Kpt. Lukas mi pak vyprávěl o dalších bojích u Sokalu a o postupu až k Dubnu, kde v měsíci září v bojích u vesnice Chorupan přišel jeho ordonanc Hašek do zajeti.

Moje cesta zpět, byla velmi dobrodružná, plna dramatických příběhů a zajímavostí. Když jsem četl román "Dobrého vojáka Švejka" - řekl jsem si, že by bylo dobré, kdybych průběh mého cestovaní zpět z bojiště napsal a pak Haškovi poskytnul pramen a další vložku v pokračování tohoto románu. Bohužel náš milý Hašek předčastně zemřel a protože jeho dílo je nesmrtelné, proto přicházím s těmito poznámkamy, které jsem s Haškem zažil. Nyní bude pokračovat dobrodružství při zpětné cestě z fronty do vojenské nemocnice pod názvem ”Cesta zpátky".